ECLI:CZ:US:2015:3.US.3835.14.1
sp. zn. III. ÚS 3835/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Iona Avramiotiho, zastoupené Mgr. Martinou Houžvovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Slezská 103, proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 3 KZN 1089/2014 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 31. 7. 2014 sp. zn. 0 ZN 458/2014, o trestním oznámení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel podal dne 11. 7. 2014 v souladu s ustanovením §158 tr. řádu trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod dle ustanovení §265 tr. zákoníku na politické hnutí Úsvit přímé demokracie, a to pro obsah jeho volební kampaně před volbami do Evropského parlamentu.
Toto trestní oznámení Obvodní státní zastupitelství rubrikovaným rozhodnutím založilo, neboť neshledalo relevantní skutečnosti nasvědčující, že byl spáchán trestný čin, o čemž informovalo stěžovatele přípisem jeho právní zástupkyni.
Stěžovatelův podnět k přezkoumání postupu obvodního státního zastupitelství Městské státní zastupitelství ústavní stížností napadeným rozhodnutím ze stejných důvodů odložilo.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení řádně jeho podnětem (trestním oznámením) nezabývaly a že dospěly k závěrům odporujícím relevantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel napadá vyrozumění orgánu činného v trestním řízení, kterým byl pouze informován o způsobu vyřízení jeho podnětu, resp. o tom, jaký byl dohlížecí postup nadřízeného orgánu vůči orgánu podřízenému; nejde tedy o akt, kterým by byla orgánem veřejné moci zakládána, měněna, rušena či závazně určována práva a povinnosti stěžovatele (srov. např. usnesení ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2401/08 a usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 831/10), a z napadeného vyrozumění se podává, že státní zastupitelství nebyla v dané věci nečinná a podáními stěžovatele se zabývala.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že z ustanovení čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit ten charakteristický znak právního státu, podle nějž vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo stěžovatele, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, U 29/14 SbNU 291).
V okolnosti, že orgány činné v trestním řízení nezahájily vůči podezřelému subjektu trestní řízení (nýbrž věc odložily), nelze proto spatřovat porušení (jakýchkoli) ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo řečeno (viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 921/06, ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 349/06, ze dne 7. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 221/08 či ze dne 21. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 264/08), ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž - zásadně - neexistuje.
Výjimku představují situace, kdy je "ve hře" některé specifické základní právo, typicky právo na život, či právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu ustanovení čl. 2 a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"; srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 a usnesení ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 745/11); nic takového se však z projednávané věci nepodává.
Oproti uvedeným speciálním základním právům vyžadujícím zvýšenou ochranu nelze dovodit ústavně garantovanou povinnost státu vést účinné vyšetřování oznámené trestné činnosti ani ve vztahu k právu na ochranu soukromí a rodinného života ve smyslu stěžovatelem dovolávaného ustanovení čl. 10 Listiny, resp. ustanovení čl. 8 Úmluvy (srov. usnesení ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 4019/13).
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle tohoto ustanovení zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu