ECLI:CZ:US:2015:3.US.693.15.1
sp. zn. III. ÚS 693/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEPLO NOVÝ BOR, spol. s r. o., se sídlem Nový Bor, Wolkerova 588, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, AK se sídlem v Liberci III - Jeřáb, 1. máje 97/25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014 č. j. 9 Afs 103/2013-43 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 3 A 13/2010-50, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, TEPLO NOVÝ BOR, spol. s r. o., se sídlem v Novém Boru (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci pokuty uložené tehdejší Státní energetickou inspekcí za správní delikt podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 29. 10. 2009 rozhodnutím č. j. 051301909/2299/09/51.104/Kl Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Liberecký kraj, uložila žalobkyni pokutu ve výši 1 236 125 Kč, za správní delikt spočívající v porušení cenových předpisů podle §15 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, kterého se měla dopustit nedodržením závazného postupu při tvorbě ceny tepelné energie a při její kalkulaci v roce 2007 v rozporu s podmínkami stanovenými pro věcné usměrňování cen podle §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, čímž jí měl vzniknout neoprávněný majetkový prospěch.
Dne 22. 12. 2009 rozhodnutím č. j. 051301909/381/09/90.220/Re Státní energetická inspekce - ústřední inspektorát (kompetenční předchůdce žalovaného Energetického regulačního úřadu, se sídlem v Jihlavě) zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Liberecký kraj, ze dne 29. 10. 2009 č. j. 051301909/2299/09/51.104/Kl.
Dne 27. 6. 2013 rozsudkem č. j. 3 A 13/2010-50 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí Státní energetická inspekce - ústředního inspektorátu, ze dne 22. 12. 2009 č. j. 051301909/381/09/90.220/Re jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 11. 12. 2014 rozsudkem č. j. 9 Afs 103/2013-43 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 3 A 13/2010-50 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména právo na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, a vyjádřila přesvědčení, že jí uplatňované ceny tepelné energie žádným způsobem nepřekročily rámec příslušné právní úpravy, která se k cenové regulaci v této oblasti vztahovala. Právní úpravu této regulace označila za zcela nepřehlednou a znemožňující uplatnit přiměřený zisk jako položku oprávněného navýšení základní sazby tepelné energie roce 2007, v důsledku čehož byla krácena na svém právu podnikat. Za příčinu sporu označila skutečnost, že aplikované cenové rozhodnutí umožňovalo různé výklady. Byla toho názoru, že z její strany k žádnému pochybení nedošlo, a že její výklad a aplikace cenových předpisů odpovídaly jejich základnímu smyslu plynoucímu z §2 odst. 3 zákona o cenách. Stěžovatelka dále tvrdila, že do základního práva na podnikání bylo zasaženo i samotnou výší jí uložené pokuty, která pro ni byla likvidační.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu s právním posouzením věci orgány veřejné moci, zejména však obecnými soudy v systému správního soudnictví. Stěžovatelka byla přesvědčena, že při tvorbě ceny tepelné energie a při její kalkulaci v roce 2007 postupovala v souladu s podmínkami stanovenými pro věcné usměrňování cen podle §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, a proto nemohla dosáhnout jakýkoliv neoprávněný majetkový prospěch.
K nesouhlasu s právním posouzením věci obecnými soudy Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
V dané souvislosti lze odkázat i na nedávný rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 2. 2015 ve věci Bochan proti Ukrajině (č. 2), stížnost č. 22251/08 (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int), který v bodech 60 a násl. připomněl, že podle jeho dlouhodobě ustálené judikatury Evropskému soudu pro lidská práva zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci národními soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohlo porušit práva a svobody chráněné Úmluvou o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku dále uvedl, že nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutí národních soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné. Není jakýkoliv důvod tyto závěry Evropského soudu pro lidská práva neaplikovat i na Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu vymezenou působnost Ústavního soudu při aplikaci Úmluvy resp. Listiny ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
K tvrzení stěžovatelky o zcela nepřehledné právní úpravě cenové regulace, znemožňující uplatnit přiměřený zisk jako položku oprávněného navýšení základní sazby tepelné energie roce 2007, Ústavní soud podotýká, že tato tvrzení stěžovatelka již uplatnila v kasační stížnosti, přičemž kasační soud se s nimi dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (viz část IV. 4 odůvodnění rozsudku ze dne 11. 12. 2014). Ústavní soud neakceptoval ani ničím nezdůvodněná tvrzení stěžovatelky, že výše jí uložené pokuty byla pro ni likvidační, resp. že bylo zasaženo do jejího práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu