ECLI:CZ:US:2015:3.US.705.15.1
sp. zn. III. ÚS 705/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUNÁK - svaz skautů a skautek ČR, se sídlem Praha, Senovážné nám. 977/24, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014 č. j. 25 Co 399/2014-85 a proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2014 č. j. 16 C 67/2013-61, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 9. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, JUNÁK - svaz skautů a skautek ČR, se sídlem v Praze (dále též jen "žalovaný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými v občanskoprávním sporu o zaplacení 35 489,50 Kč, bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 16 Co 486/2008-353 byla České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a vedlejším účastníkům na jeho straně, tj. společnosti Bimoset a. s., se sídlem v Praze (dále jen "Bimoset a. s.") a organizaci Junák - svaz skautů a skautek ČR, uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit manželům Janu a Zoře Baladovým náhradu nákladů řízení ve výši 160 070 Kč, čímž soud vyjádřil zásadu odpovědnosti za náklady těch, kteří se řízení na straně žalobce zúčastnili. Bylo přitom ponecháno na žalobci a vedlejších účastnících stanovení případných podílů náhrady podle míry účastni každého z nich na řízení. Dne 31. 1. 2012 Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových náklady řízení v celé výši 160 070 Kč uhradila a následně vyzvala vedlejší účastníky k úhradě poměrných částí nákladů řízení v termínu do 30. 11. 2012. Vznesené nároky nebyly uspokojeny, a proto se jejich uspokojení Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "žalobce") domáhal v samostatném civilním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 67/2013 proti žalované organizaci Junák.
Dne 22. 5. 2014 rozsudkem č. j. 16 C 67/2013-61 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 35 489,50 Kč, s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Konstatoval, že zaplacením nákladů řízení vzniklo žalobci právo požadovat od společnosti Bimoset, a. s. a od žalovaného, v souladu s §511 odst. 3 obč. zákoníku náhradu těchto nákladů podle jejich podílů. Jelikož rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 16 Co 486/2008-353 velikost podílů jednotlivých účastníků na nákladech řízení nebyla stanovena a v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se účastníci na velikosti podílu sami dohodli, jsou tyto podíly ve smyslu §511 odst. 2 obč. zákoníku pro všechny účastníky stejné, tj. podíl každého z účastníků činí 1/3 k celku. Žalovaný i společnost Bimoset a. s., tak byli povinni zaplatit žalobci každý 53 356,70 Kč. Jelikož žalovaný na tento nárok již dříve uhradil částku 29 636 Kč, zbyla k úhradě částka 23 720,70 Kč. Po zániku společnosti Bimoset a. s. došlo dle §511 odst. 3 obč. zákoníku k rozvržení její účasti na pohledávce žalobce mezi zbývajícími účastníky, tedy mezi žalobcem a žalovaným; celkově tedy žalovaný byl povinen na svůj podíl doplatit částku 35 489,50 Kč. Nalézací soud závěrem konstatoval, že dohoda mezi účastníky ohledně jejich účasti na zaplacení náhrady nákladů řízení dle rozsudku sp. zn. 16 Co 486/2008 uzavřena nebyla a nelze ji nahrazovat soudním rozhodnutím.
Dne 20. 11. 2014 rozsudkem č. j. 25 Co 399/2014-85 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 16 C 67/2013-61 jako věcně správný potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že za situace, kdy bylo postaveno najisto, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o podílech náhrady podle míry účasti každého z nich na řízení, a za situace, kdy žalobce celý dluh věřiteli zaplatil, byl správný závěr nalézacího soudu, že podíly všech solidárně zavázaných dlužníků byly stejné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a polemizoval s jejich právním posouzením věci. Tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Byl toho názoru, že napadená rozhodnutí byla důsledkem přepjatého formalismu a jsou extrémně rozporná s principy spravedlnosti; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139).
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě neshledal. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, žádné ústavněprávní deficity.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu