ECLI:CZ:US:2015:3.US.951.15.1
sp. zn. III. ÚS 951/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele města Žlutice, sídlem Žlutice, Velké náměstí 144, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, AK se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 1. 2015 č. j. 28 Cdo 2627/2014-67, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2014 č. j. 12 Co 582/2013-55 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 10. 2013 č. j. 43 C 84/2013-29, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 30. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2015, město Žlutice (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhlo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se v civilním řízení, vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 84/2013, domáhal určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Bražec u Doupova a k. ú. Bražec u Těšetic, s tvrzením, že mu byly v roce 1945 přiděleny jako příděl na základě přídělové listiny. Vzhledem k tomu, že všechny pozemky byly ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření vykonávaly Vojenské lesy a statky České republiky, s. p. se sídlem v Praze 6 (dále jen "žalovaný"), měl žalobce za to, že nabyl vlastnické právo dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Žalobce byl toho názoru, že přechodu vlastnického práva nebránila ani skutečnost, že pozemky se nacházejí na území vojenského újezdu, neboť zákon č. 172/1991 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, zákonem speciálním. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobce spatřoval v tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán jiný subjekt, což činí právní postavení žalobce nejistým.
Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítal, že aplikaci ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje skutečnost, že předmětné pozemky se nacházejí na území vojenského újezdu Hradiště a přechodu vlastnického práva brání ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., které stanoví, že majetek na území újezdů smí být jen ve vlastnictví státu; nesouhlasil ani s názorem žalobce, že zákon č. 172/1991 Sb. je speciálním ve vztahu k zákonu č. 222/1999 Sb.
Právně významná skutková tvrzení byla mezi účastníky nesporná. Spor byl pouze o posouzení právní otázky, zda byly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce, stanovené v ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., resp. zda přechodu vlastnického práva bránilo ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb.
Dne 23. 10. 2013 rozsudkem č. j. 43 C 84/2013-29 Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); svůj závěr, že na straně žalobce nebyly splněny podmínky dle §2 a §2a zákona č. 172/1991 Sb., pro přechod předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví, podrobně odůvodnil.
Dne 12. 3. 2014 rozsudkem č. j. 12 Co 582/2013-55 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 10. 2013 č. j. 43 C 84/2013-29 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud nesouhlasil s názorem žalobce, že zákon č. 172/1991 Sb. je lex specialis ve vztahu k zákonu č. 222/1999 Sb.; poukázal zejména na skutečnost, že předmětné nemovitosti byly a i nadále jsou využívány k obraně státu jako součást vojenského újezdu, a konstatoval, že žaloba na určení, že jsou vlastnictvím žalobce, byla právem zamítnuta.
Dne 14. 1. 2015 rozsudkem č. j. 28 Cdo 2627/2014-67, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 12 Co 582/2013-55 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud dovolání shledal přípustným pro posouzení otázky, zda k přechodu vlastnického práva k pozemkům nacházejícím se na území vojenského újezdu na obce podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. brání ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud byl toho názoru, že jak záměru zákonodárce, tak vnitřní jednotě právního řádu lépe koresponduje interpretace, dle níž s ohledem na §31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb. k přechodu pozemků situovaných v existujících vojenských újezdech do vlastnictví obcí podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "postup obecných soudů nebyl správný." Poukázal na čl. 4 odst. 1 a 2 a na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vyjádřil názor, že obecné soudy v její věci jednaly "v rozporu s těmito základními ústavními principy" v důsledku čehož byl zbaven vlastnického práva k nemovitostem "a to jinak, než na základě zákona."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, a to především nesprávným právním posouzením jeho věci; dále namítl porušení článku 11 odst. 1 Listiny, zaručujícího základní právo na ochranu vlastnictví.
Ústavní soud k tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci obecnými soudy připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže založit sama o sobě porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení soudního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu zjevně nedošlo.
Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě zjištěno nebylo, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o právní posouzení věci, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jemuž odpovídá právo na pokojné užívání majetku zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že základní podmínkou aplikace citovaných článků Listiny a Úmluvy je především samotná existence "majetku". Teprve následně Ústavní soud posuzuje, zda k nějakému zásahu do tohoto majetku vůbec došlo a zda případně šlo o zásah ospravedlněný z hlediska dalších ustanovení citovaných článků Listiny a Úmluvy, tj. provedený ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon", a zda byla zajištěna "spravedlivá rovnováha" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv.
V projednávaném případě se stěžovatel nedomáhal ochrany žádného svého již existujícího hmotného majetku; za majetek považoval nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch třetí osoby, o nichž se pouze domníval, že je sám vlastní. Prvotní otázkou k posouzení tudíž bylo, zda tento stěžovatelem tvrzený nárok mohl představovat "majetek" chráněný Listinou či Úmluvou, do něhož mělo být neústavně zasaženo.
Ústavní soud připomíná, že pojem "majetek", obsažený v čl. 11 odst. 1 Listiny resp. v prvním odstavci čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, má autonomní význam, který není omezen na vlastnictví fyzických věcí a nezávisí na formální klasifikaci v zákoně. Za určitých okolností tudíž může požívat ochrany tohoto článku i tzv. "legitimní očekávání získání majetku", které ovšem musí mít dostatečný základ v existující a ustálené judikatuře obecných soudů a nesmí být podmíněné. Nelze hovořit o legitimním očekávání tam, kde existuje spor o vlastnictví nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí jako majetek třetí osoby, jak tomu bylo v případě stěžovatele.
Ústavní soud je tudíž toho názoru, že stěžovatel se nemohl důvodně dovolávat základního práva na ochranu vlastnictví resp. na pokojné užívání majetku chráněného citovanými články Listiny a Úmluvy, neboť tvrzený "majetek" ve smyslu citovaných článků nevlastnil a nemohl legitimně očekávat získání majetku.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu