ECLI:CZ:US:2015:4.US.1611.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1611/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti HiComp, a. s., se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 112/2014-43 ze dne 25. 3. 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Af 69/2010-122 ze dne 27. 5. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 29. 11. 2010 č. j. 14047/10-1300-105683. Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo podle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc, odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za zdaňovací období prosinec 2007 vydanému Finančním úřadem pro Prahu - Jižní Město (dále jen "správce daně") dne 1. 6. 2010 pod č. j. 98694/10/011511100997, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 9 956 684,- Kč a stanovena povinnost uhradit penále ve výši 1 991 336,- Kč. Proti rozhodnutí městského soudu následně stěžovatelka podala kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se neztotožňuje s názorem soudů, že daňový doklad musí odpovídat realitě, tedy musí jej vždy vystavit jen ten, kdo přímo uskutečnil zdanitelné plnění. Nic takového podle stěžovatelky nevyplývá z podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH v ustanovení §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Stejně tak podle stěžovatelky není správný závěr soudů o tom, že nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/04 a III. ÚS 2096/07 na daný případ nedopadají. Oba se podle jejího názoru zabývají dokazováním. Stěžovatelka dále nesouhlasí s poukazem soudů na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 9 Afs 90/2013-36 a 9 Afs 91/2013-38, když v tomto případě se měla posuzovat přijatá zdanitelná plnění od šesti rozdílných dodavatelů, u nichž se vyskytovaly značné rozdíly nejen v osobách, jež fakticky uskutečnily zdanitelná plnění, ale také v průběhu jednotlivých případů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a dostatečně podrobně vypořádal.
Správními orgány i Městským soudem v Praze zastávaný právní názor nadto oba soudy důkladně konfrontovaly nejen se závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech (srov. např. rozsudky ze dne 23. 4. 2014 zmiňované stěžovatelkou, anebo rozsudek ze dne 22. 1. 2015 č. j. 7 Afs 151/2014-32; vše dostupné na http://www.nssoud.cz), ale i se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu. Podrobně se tak vypořádaly s námitkou stěžovatelky, opětovně předestřenou i v ústavní stížnosti, ohledně nesouladu výše uvedeného právního názoru s judikaturou Ústavního soudu. S jejich argumentací se zdejší soud plně ztotožňuje.
V této souvislosti je pak určující, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, tak uplatněných stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními (sp. zn. II. ÚS 2138/14 a IV. ÚS 2139/14; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz) jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ústavní soud považuje za rozhodné, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná odůvodnění jsou stěžovatelce známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.
Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž má své možnosti za vyčerpané.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu