ECLI:CZ:US:2015:4.US.1712.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1712/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Natalii Vovk, zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem Praha, Vodičkova 33, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 2014 č. j. 20 C 77/2014-70 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015 č. j. 19 Co 42/2015-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručené práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní práva zakotvená v čl. 1 a 3 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobce, firma ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o., se na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 17 700,- Kč s příslušenstvím. Důvodem byla skutečnost, že žalobce se stěžovatelkou uzavřel dne 3. 9. 2011 kupní smlouvu na zboží specifikované v rozsudku a stěžovatelka se zavázala kupní cenu ve výši 18 000,- Kč zaplatit před dodáním zboží v 11 měsíčních splátkách. Stěžovatelka zaplatila pouze 300,- Kč a žalovanou částku neuhradila ani po písemné předžalobní upomínce. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 17 700,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy při svém rozhodování nevzaly do úvahy působení dobrých mravů a naopak rozhodovaly přísně formalisticky, neboť okolnosti uzavírání kupní smlouvy posuzovaly jednotlivě a nikoli v jejich vzájemném působení. Podle stěžovatelky právě postup a okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena, představují ve svém souhrnu porušení dobrých mravů ze strany žalobce. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že se žalobcem uzavřela dne 3. 9. 2011 formulářovou kupní smlouvu, od které písemně odstoupila již dne 5. 9. 2011, avšak toto odstoupení nebylo žalobcem akceptováno s tím, že od smlouvy nelze odstoupit. Stěžovatelka má za to, že jí měla být poskytnuta ochrana jako slabší straně - spotřebiteli, nadto v situaci, kdy kupní smlouva byla uzavřena na předváděcí akci konané žalobcem. Tato akce byla vedena částečně v ruském jazyce, který není rodným jazykem stěžovatelky a částečně v českém jazyce, kterému stěžovatelka v době uzavření smlouvy dobře nerozuměla. Stěžovatelka k tomu namítá, že obecné soudy vycházely pouze ze zjištění, že stěžovatelka zahájila živnostenskou činnost, resp. byla formálně zapsána v živnostenském rejstříku, musela tedy komunikovat s obchodními partnery a uzavírat s nimi smlouvy a tato činnost se neobejde bez znalosti českého jazyka. Podle stěžovatelky byla nadto kupní smlouva uzavřena na předváděcí akci konané žalobcem v místě, které pro běžného spotřebitele nepředstavuje budovu, v níž by snad mohla být umístěna provozovna, a ve kterém by mělo docházet k pravidelné prodejní činnosti. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06 a I. ÚS 342/09 navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Dosavadní průběh řízení a obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Z odůvodnění rozsudků vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Městský soud v Praze se s námitkami stěžovatelky uvedenými v jejím odvolání podrobně vypořádal. Za dané situace nelze akceptovat tvrzení stěžovatelky, že soudy rozhodovaly přísně formalisticky.
V posuzované věci neobstojí ani odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/09, v němž se Ústavní soud zabýval specifickým charakterem závazkového vztahu uzavřeného mezi stěžovatelem a obchodní společností ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o. Již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku upozornil na odlišnosti mezi skutkovým stavem, z nichž vycházel tento nález, a nyní posuzovaným případem. V dané věci nebyla kupní cena sjednána v cizí měně, v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka byla ubezpečována o možnosti od smlouvy odstoupit (před soudem prvního stupně nic takového ani netvrdila), obsah smlouvy jí byl vysvětlen, dopředu věděla, že se účastní prodejní akce. Odvolací soud se vyjádřil i k námitkám stěžovatelky ohledně místa provozovny žalobce, momentu překvapení či nedostatečné znalosti jazyka, v němž probíhala prezentace. Upozornil v této souvislosti na rozpornou obranu stěžovatelky v řízení před soudy, která současně tvrdila, že na prodejní akci byla pozvána svou známou, která jí sdělila, že je reprezentantkou žalobce a potřebuje sehnat klienta a zároveň že zažila moment překvapení, když jí bylo nabízeno zboží k prodeji. Obdobně rozporně se stěžovatelka v řízení před soudy vyjadřovala i ohledně znalosti či neznalosti jazyků používaných při prezentaci.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Stěžovatelka ústavní stížnost pojala jako prostředek pro pokračování své polemiky se závěry civilních soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, civilní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily.
Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu