ECLI:CZ:US:2015:4.US.186.14.1
sp. zn. IV. ÚS 186/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Petra Nevluda, právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Lipavským, Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 31. 10. 2013 č. j. 13 To 492/2013-1816 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 8. 2013 č. j. 2 T 62/2009-1789, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 62/2009, které však bylo usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 8. 2013 č. j. 2 T 62/2009-1789 zamítnuto. Následně podaná stížnost byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 31. 10. 2013 č. j. 13 To 492/2013-1816 zamítnuta.
Ve svém návrhu vychází stěžovatel primárně z toho, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, a to tím, že byl nesprávně obsazen soud prvního stupně. Stěžovatel ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 711/01 zdůrazňuje, že o této skutečnosti se dozvěděl až z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 8 Tdo 431/2013. Na str. 11 zmíněného usnesení Nejvyššího soudu je uvedena citace ze zprávy Okresního soudu v Pardubicích o rozdělení zvlášť rozsáhlých trestních věcí. Mimo jiné je zde uvedeno, že podle systému ISAS zvlášť rozsáhlou věcí bezprostředně předcházející věci sp. zn. 2 T 62/2009 byla věc vedená pod sp. zn. 1 T 79/2009, která byla soudu doručena dne 13. 5. 2009 ve 13:55 hod. a do ISAS byla zapsána dne 14. 5. 2009 v 9:04 hod. Věc vedená pod sp. zn. 2 T 62/2009 byla soudu doručena dne 13. 5. 2009 v 12:50 hod a do systému ISAS byla zapsána dne 15. 5. 2009 ve 12:00 hod. Z výše uvedeného je zřejmé, že věc stěžovatele napadla soudu dříve než věc, která byla přidělena senátu 1 T 79/2009. Podle náhledu stěžovatele je nerozhodné, z jakého důvodu došlo k tomu, že dříve napadlá věc byla přidělena senátu 2 T a věc napadlá soudu později byla přidělena senátu 1 T, tedy senátu dle rozvrhu práce předcházejícímu senátu 2 T. V souvislosti s uvedeným není podstatná příčina pochybení, ale to, že věc stěžovatele vyřizoval jiný, než zákonný soudce. Jelikož již v původním řízení vyřizoval věc nezákonný soudce, byla tato vada promítnuta i do projednávání návrhu o povolení obnovy řízení.
Stěžovatel v rámci svého návrhu na povolení obnovy řízení označil důkazy, a to výslechy svědků, kteří v předchozím řízení buď nebyli vůbec navrženi (například svědek Vilímek), byli sice navrženi, ale byli vyslechnuti k jiným skutečnostem (např. svědek Lupták) nebo soud v trestním řízení jejich výslech neprovedl, ačkoliv byl navržen (např. svědci Růžička, Vilímek, Corradini, Žebrák a Nevludová) a stěžovatel navrhoval výslech uvedených svědků k jiným skutečnostem, než ke kterým je navrhoval v nalézacím řízení. Stěžovatel rovněž navrhl důkaz listinou, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 15 Co 1290/2012.
Podle náhledu stěžovatele oba soudy pochybily, když konstatovaly, že navržené důkazy nejsou buď důkazy novými, nebo že nejsou takové kvality, že by mohly zvrátit již dříve zjištěný skutkový stav. Tento svůj závěr soudy vyslovily, aniž by se seznámily s obsahem navržených důkazů. V rámci obnovy řízení lze přitom navrhovat nejen důkazy, které vznikly po právní moci rozsudku o vině, ale také důkazy, které již existovaly dříve, ale nebyly známé soudu, a to bez ohledu na skutečnost, zda o nich obžalovaný věděl, nebo dokonce i důkazy, které soudu byly známé, ale jsou v rámci obnovy řízení navrhovány k prokázání nových skutečností.
V rozhodnutí sp. zn. 7 Tz 1/80 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že novým důkazem ve smyslu ustanovení §278 tr. ř. je třeba chápat i důkaz již provedený, avšak nového obsahu. Toto lze pak vztáhnout i na případ stěžovatele, který svými návrhy žádal, aby se již vyslechnutí svědci vyjádřili ke zcela novým skutečnostem, které nebyly řešeny v průběhu trestního řízení. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1330/11 lze za důvod pro obnovu trestního řízení považovat i situaci, kdy soudy v původním řízení odmítly provést důkaz, který byl pro posouzení věci rozhodný a nastolily tak situaci tzv. opomenutých důkazů. Obdobně se k otázce opomenutých důkazů vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 118/09. Za nesprávný považuje stěžovatel i názor soudu prvního stupně, podle něhož by tvrzené křivé svědectví svědků muselo být osvědčeno pravomocným odsouzením příslušných svědků.
Podstatou obnovy řízení je volné posouzení soudu, zda původní skutkový stav může obstát s ohledem na jakoukoli novou skutečnost. Stěžovatel má za to, že touto novou skutečností je i vědomost jím navržených svědků o nepravdivosti původních svědectví. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/99 plyne, že k trestnímu postihu nepravdivě vypovídajícího svědka nemusí vůbec dojít, a přesto je změna jeho výpovědi důvodem pro obnovu řízení. Přestože ze strany obecných soudů nebyly některé z navržených důkazů zcela opomenuty, neboť jejich zamítnutí bylo odůvodněno, má stěžovatel za to, že odůvodnění není v dané věci dostačující, adekvátní a v souladu se zákonem.
V rámci řízení o povolení obnovy řízení stěžovatel navrhl provedení zcela nových důkazů, jimiž se však krajský soud zcela opomenul zabývat. Konkrétně šlo o výslech svědků JUDr. Jiřího Volného, Jaromíra Gacka, Ing. Věry Luptákové, Andrey Wlochové, Mgr. Ivy Luptákové, Weberové a Radomíra Chodila. Dále jde o čestné prohlášení sepsané Jaromírem Gackem, úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 25. 9. 2012 sepsaný s Ing. Věrou Luptákovou, protokol o jednání u Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 60 C 361/2008. Krajský soud se výše uvedenými důkazy vůbec nezabýval a navržené důkazy neprovedl. Žádným způsobem přitom v odůvodnění usnesení neobjasnil, proč se těmito důkazy nezabýval. Rozhodnutí krajského soudu je tak nepřezkoumatelné.
V závěrečné právní argumentaci stěžovatel poukazuje především na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 1290/2013, který je významný z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu. V popisu skutku odsuzujícího rozsudku okresního soudu je mimo jiné výslovně uvedeno, že odsouzený "...způsobil nejprve od měsíce března 2006 neodváděním příslušných plateb dodavateli tepla a TUV společnosti Dalkia Ostrava a. s., odstavení tepla a přerušení dodávky teplé vody...". Stěžovatel již od samého počátku namítal, že provedl zákonný odpočet a subjektivně byl přesvědčen o tom, že společnost UNIMEX dodavateli tepla nic nedluží. Příslušný krajský soud se této námitce v nalézacím řízení nevěnoval a pouze uvedl, že to byl stěžovatel, kdo rozhodl o zastavení plateb dodavateli tepla. Z uvedeného lze dovodit, že krajský soud považoval zápočty za neoprávněné a neplatné. Stěžovatel však žádné platby nezastavil, neboť měl zápočtem uhrazeno. Tato skutečnost byla doložena výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Současně byl rozsudkem civilního soudu podepřen subjektivní právní názor stěžovatele, že společnost UNIMEX za dodávky tepla nedluží a je tak zřejmé, že nedodávání tepla, včetně všech navazujících důsledků, nemůže být stěžovateli kladeno za vinu. Již samotný rozsudek krajského soudu by tak měl ve spojení s ostatními důkazy postačovat pro povolení obnovy řízení.
Výše uvedeným postupem mělo dojít ze strany obecných soudů k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel brojí mimo jiné proti postupu nalézacího soudu při přidělování věci příslušnému soudnímu senátu, při kterém mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce. K uvedené námitce lze konstatovat, že institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity, to znamená, že stěžovatel musí vyčerpat dostupné opravné prostředky tak, jak to má na mysli §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpání těchto opravných prostředků však nelze vnímat jen v jejich formální podobě, ale je třeba trvat na tom, aby byla naplněna též jejich materiální podstata. Stěžovatelem vznesené námitky tak nemohou zaznít poprvé až před Ústavním soudem. Je sice pravdou, že touto námitkou se zabýval z určitého úhlu pohledu již Nejvyšší soud v řízení o dovolání ve věci samé, nicméně návrh na obnovu řízení představuje relativně samostatný typ řízení. Z návrhu na obnovu řízení přitom nevyplývá, že by stěžovatel tuto námitku vznesl. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvádí, že o některých okolnostech evidence svého návrhu se dozvěděl až z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 8 Tdo 431/2013, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že o návrhu na povolení obnovy řízení bylo příslušným okresním soudem rozhodnuto až dne 27. 8. 2013. Stěžovatel měl tak dostatečný časový prostor na to, aby svoji námitku nezákonného soudce vznesl již před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím. Nic takového se však nestalo a námitku nezákonného soudce tak stěžovatel vznáší v rámci návrhu na obnovu řízení v podstatě až v řízení před Ústavním soudem, což z výše vyložených důvodů nelze akceptovat.
V minulosti již Ústavní soud vyložil, že dle ustálené judikatury se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v §278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu.
Stran rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 15 Co 1290/2013 lze uvést, že tento ničeho nemění na skutečnosti, že stěžovatel nezajistil dodávku tepla poškozeným. Ve své podstatě se jedná o soukromoprávní spor mezi stěžovatelem a společností Dalkia Ostrava a. s. Pokud měl stěžovatel za to, že došlo ve vztahu mezi ním a jmenovanou společností k řádnému započtení, měl tento spor řešit způsobem, který by neohrozil poškozené. Navíc nezajištění dodávky tepla byla pouze jednou ze skutečností, které ve svém výsledku naplnily skutkovou podstatu trestného činu útisku. Nelze přehlížet, že současně s dodávkami tepla nebyl nájemníkům zajišťován úklid a osvětlení společných prostor a dokonce ani dodávka pitné vody. Z dokazování provedeného obecnými soudy navíc vyplynulo, že výše uvedená opatření se netýkala komerčních prostor domu.
Poukazuje-li stěžovatel na judikaturu obecných soudů či dokonce soudu Ústavního, podle níž není v případě obnovy řízení třeba, aby křivě vypovídající svědci byli za svou předchozí výpověď trestně stíháni, lze mu dát zcela zapravdu. V předmětném případě se však jedná pouze o výpověď svědků, kteří měli vypovídat o tom, co slyšeli k dané věci následně. Jednalo by se pouze o tvrzení nájemníků proti tvrzení třetích osob, přičemž nelze předpokládat, že by nájemníci svou předchozí výpověď změnili. V opačném případě je o změnu výpovědi mohl požádat sám odsouzený. Z provedeného dokazování je přitom dostatečně zřejmé, že se výpovědi svědků zakládají na pravdě, o čemž nejlépe svědčí faktický stav nemovitosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto se s navrženými a neprovedenými důkazy dostatečně zabývaly, řádně odůvodnily, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu