ECLI:CZ:US:2015:4.US.1877.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1877/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Valérie Kufové, zastoupené opatrovnicí Helenou Pacákovou, a Lukáše Dyrdy, obou právně zastoupených JUDr. Zbigniewem Czudkem, advokátem se sídlem Třinec, nám. Míru 551, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2015 č. j. 57 Co 186/2015-83 a výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 2. 2015 č. j. 42 C 287/2014-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo ve věci vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí určeno, že se stěžovatelům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů s tím, že soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovaly §150 o. s. ř. Stěžovatelé především uvádějí námitky, které již uplatnili v odvolání. Namítají, že při aplikaci tohoto ustanovení musí soud přihlédnout nejen k majetkovým, osobním a jiným poměrům toho, kdo měl náklady řízení hradit, ale také zvážit, jak se takové rozhodnutí dotkne oprávněného účastníka. Stěžovatelé uvádějí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. Podle jejich názoru by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž jiný zasahoval. Takové pojetí by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy v rozporu s čl. 90 Ústavy. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 191/06 stěžovatelé namítají, že ustanovení §150 o. s. ř. nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, včetně zásady úspěchu ve věci, nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Podle stěžovatelů v řízení před soudem prvního stupně nevyšly najevo žádné relevantní skutečnosti svědčící pro aplikaci uvedeného ustanovení. Skutečnost, že se některé z movitých věcí nacházely na adrese, kde se povinný zdržoval a které nepatří do jeho výlučného vlastnictví, nemůže být podle stěžovatelů považována za okolnost hodnou zvláštního zřetele. Stěžovatelé dále uvádějí, že názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/2007, o který se soudy opíraly, nelze aplikovat automaticky na každý typově stejný spor. Napadená rozhodnutí jsou podle jejich názoru v rozporu s obecnými principy právní jistoty a předvídatelnosti práva, resp. s jednotnou rozhodovací praxí.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud dále uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Rovněž opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 98/14 a další).
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu by mohlo dojít za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry civilního soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09, IV. ÚS 777/12 nebo nález sp. zn. II. ÚS 1066/12).
Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení potom platí tím spíše pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto především jim přísluší posoudit, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 a IV. ÚS 2171/14).
Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. K takovémuto postupu v projednávané věci důvod neshledal.
Soudy při použití ustanovení §150 o. s. ř. zkoumaly jednotlivé okolnosti případu a srozumitelně objasnily, v čem shledaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je možné jinak procesně úspěšným stěžovatelům náklady řízení nepřiznat. Odvolací soud se vyjádřil ke všem námitkám stěžovatelů, které uplatnili i v ústavní stížnosti. V této souvislosti neobstojí odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. I. ÚS 191/06. V nyní posuzovaném případě soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké konkrétní skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nelze se tedy ani ztotožnit s tvrzením stěžovatelů, že by soudy automaticky aplikovaly názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/2007. V uvedeném nálezu Ústavní soud vyjádřil princip, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení s tím, že soudy musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a náležitě v odůvodnění vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci.
Civilní soudy postupovaly v souladu s tímto závěrem Ústavního soudu s přihlédnutím k tomu, že v dané věci se jednalo o rozhodování o náhradě nákladů řízení ve specifickém, dílčím řízení - vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že právním závěrům soudů učiněným v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci volné úvahy není z hlediska ústavnosti co vytknout a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak je zřejmé, Ústavní soud porušení stěžovateli vytýkaných základních práv neshledal.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu