ECLI:CZ:US:2015:4.US.1912.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1912/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Emilie Bialešové, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, 637 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 221/2015-56 ze dne 22. 4. 2015 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 33 Nt 212/2015-40 ze dne 3. 4. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu ze dne 31. 3. 2015 bylo pod zn. OKFK-1626/TČ-2015-251102 zahájeno trestní stíhání obviněných MUDr. Vladimíra Dbalého pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen trestního zákona), stěžovatelky pro účastenství ve formě pomoci k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona ve spojení s ustanovením §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a JUDr. MUDr. Romana Zďárka, Ph.D., pro účastenství ve formě pomoci k trestnému činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona ve spojení s §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona.
Stěžovatelka byla dle §75 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zadržena dne 1. 4. 2015 v 6:17 hodin. Dne 2. 4. 2015 ve 22:55 hodin podal státní zástupce návrh na vzetí stěžovatelky do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) tr. ř., poté byla stěžovatelka dne 3. 4. 2015 v 10:15 hodin vyslechnuta a v záhlaví označeným rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ z důvodů uvedených v §67 písm. b) tr. ř. vzata do vazby. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Praze vpředu citovaným usnesením tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla porušení práva na zákonného soudce v souvislosti s volbou soudu (a tím i jeho místní příslušnosti) v obvodu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze strany státního zástupce činného při tomto státním zastupitelství. Dále stěžovatelka namítla porušení práva na rovné zacházení z důvodu absence vysvětlení, proč byla do vazby vzata jen stěžovatelka, a nikoli i zbývající spoluobvinění, kteří zůstali na svobodě, byť jsou na ně důvody uvedené v usnesení o vzetí do vazby rovněž aplikovatelné. Okresnímu soudu stěžovatelka vytkla, že do odůvodnění svého rozhodnutí automaticky převzal návrh státního zástupce, včetně jím uplatněné argumentace, aniž by se zde promítly úvahy soudce, který dle stěžovatelky rezignoval na vlastní posouzení rozhodných skutečností. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu (potažmo státního zástupce), že důvod koluzní vazby spočívá v potřebě vyslechnout řadu svědků, kteří jsou vesměs zaměstnanci stěžovatelky. Sama o sobě potřeba vyslechnout svědky vyvstává v rámci každého trestního stíhání, a proto takto obecně formulovaný závěr nemůže k vzetí do vazby bez dalšího postačovat. Stejnými vadami trpí dle názoru stěžovatelky též napadené rozhodnutí stížnostního soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. již nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci na rozdíl od stěžovatelky neshledal.
K námitce porušení práva na zákonného soudce v souvislosti s volbou soudu státním zástupcem je třeba konstatovat, že stěžovatelka tento argument v řízení o stížnosti podané proti vazebnímu rozhodnutí soudu prvního stupně neuplatnila, když z rekapitulace stížních námitek provedené krajským soudem tato skutečnost nevyplývá, přičemž ani stěžovatelka nezmiňuje, že by se snad stížnostní soud opomněl s takovou její případnou námitkou náležitě vypořádat (stěžovatelka v jeho rozhodnutí spatřuje deficity co do věcného posouzení vzetí do vazby, nikoli ovšem v rovině procesně právní). Ústavní soud má tak za to, že stěžovatelka nevyužila (nevyčerpala) procesní prostor v řízení o stížnosti před krajským soudem, a proto nemohl nyní vznesenou námitku porušení práva na zákonného soudce jako přípustnou přijmout. Sluší se přitom poznamenat, že jde o přístup souladný s dřívějším rozhodnutím Ústavního soudu, a sice usnesením sp. zn. III. ÚS 2717/13 ze dne 21. 5. 2015, z něhož stěžovatelka též cituje; sama o sobě skutečnost, že s tímto rozhodnutím není stěžovatelka srozuměna, nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Pokud jde o námitku týkající se porušení práva na rovné zacházení, nemohl jí Ústavní soud přisvědčit. Skutečnost, že někteří spoluobvinění do vazby vzati nebyli, ještě sama o sobě neanticipuje nerovné zacházení. Tento fakt nelze použít jako jakési referenční kritérium (ne)rovného zacházení v soudním řízení, neboť o vazbě a jejích důvodech je třeba zásadně rozhodovat ve vztahu ke každému jednotlivci zvlášť, byť zde mohou existovat (a při spolupachatelství také existují) vzájemné souvislosti, které mohou rozhodnutí soudu ovlivnit; vždy se tak ale musí dít s přihlédnutím ke specifikům osoby každého obviněného. Takové individualizované hodnocení obecné soudy v napadených rozhodnutích také provedly. Za poněkud simplifikující je potom třeba považovat tvrzení či spíše domněnku stěžovatelky, že jako žena "nátlaku" v podobě uvalení vazby za účelem "vynucení" si její spolupráce s orgány činnými v trestním řízení podlehne spíše než ostatní spoluobvinění. Stěžovatelka ani neuvedla, na jakých poznatcích je tato její presumpce založena.
Ani výhradám směřujícím proti automatickému převzetí argumentace z návrhu státního zástupce do soudního rozhodnutí Ústavní soud nemohl přisvědčit. Již ze samotného způsobu argumentace okresního soudu je zjevné, že se zaměřil na porovnání argumentů státního zástupce a argumentů obhajoby, přičemž námitky obhajoby směřovaly právě proti argumentům státního zástupce uvedeným v jím podaném návrhu. Již proto je logicky vyloučeno, aby vazební soud toliko opakoval závěry státního zástupce, když právě proti nim výhrady obhajoby směřovaly. Z odůvodnění soudu prvního stupně je zřejmé, proč konkrétním námitkám stěžovatelky neuvěřil (např. vnitřní rozpor obhajoby, jež se na jedné straně dovolávala fiktivnosti deníku spoluobviněného, na druhé straně se údajů v něm uvedených jako věrohodných dovolávala apod., srov. str. 2 napadeného rozhodnutí okresního soudu).
Konečně ani zásadnímu nesouhlasu stěžovatelky se závěrem soudu, resp. státního zástupce, že důvod koluzní vazby spočívá jen v potřebě vyslechnout řadu svědků, nemohl dát Ústavní soud za pravdu. Okresní soud především vyzdvihl, že teprve doručením usnesení o zahájení trestního stíhání bylo ve vztahu ke stěžovatelce konkretizováno jednání, z jehož spáchání je podezřelá, včetně k němu se vážících souvislostí. S ohledem na její vlivné postavení v Nemocnici Na Homolce tudíž vznikla důvodná obava z možného ovlivňování svědků v pozici jejích podřízených (zaměstnanců). K tomu je třeba uvést, že k uvalení koluzní vazby postačí již dostatečně důvodná obava z maření objasňování trestné činnosti, nikoli až to, zda existují konkrétní indicie (či dokonce důkazy) o tom, že obviněný skutečně hodlá ovlivňovat svědky, popř. že takové úsilí již vynaložil, poněvadž dopředu nelze nikdy s jistotou říci, zda obviněný bude skutečně koluzně jednat. Jak správně podotkl stížnostní soud, nelze vyčkávat do okamžiku, než k tomu skutečně dojde, nemluvě o tom, že takový postup by vyžadoval intenzivní "dohled" nad obviněným, de facto sledování na každém jeho kroku, což by rovněž představovalo zásah do jeho osobní svobody. Obviněná osoba totiž sotva může mařit vyšetřování v době, kdy jí není jeho existence známa, především však do sdělení obvinění, resp. zahájení trestního stíhání zpravidla rovněž ani přesně neví, jakým způsobem by mohla toto vyšetřování účinně zmařit. Byl-li tedy soudem konstatován nikoli nevýznamný poměr mezi stěžovatelkou a v úvahu přicházejícími svědky, které je třeba vyslechnout, přičemž stěžovatelka je stíhána pro vážnou hospodářskou trestnou činnost, nepředstavovalo vzetí stěžovatelky do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) tr. ř. nepřípustný zásah do její osobní svobody.
Celkově tedy rozporovaná rozhodnutí obou obecných soudů co do ústavní konformity bezpečně obstojí. Důvod k zásahu Ústavního soudu, ospravedlnitelný toliko vybočením z výše naznačených limitů, proto není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu