ECLI:CZ:US:2015:4.US.2160.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2160/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 149/2015-694 ze dne 13. 4. 2015 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku č. j. 0 P 57/2012-575 ze dne 11. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením ze dne Okresní soud v Rakovníku zamítl návrh stěžovatele, v původním řízení v postavení otce, na nařízení předběžného opatření, jímž by soud nařídil matce nezletilé dcery stěžovatele odevzdat ji do jeho péče. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrzeno.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že s hodnocením soudů v řízení o nařízení předběžného opatření upravujícím jeho styk s nezletilou důrazně nesouhlasí. Stěžovatel je přesvědčen, že napadená rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu jsou zcela v rozporu se zájmem nezletilého dítěte, na jehož bezpodmínečném zachování trvá Úmluva o právech dítěte. Stěžovatel namítá, že logická úvaha soudu o nevhodnosti změny výchovného prostředí vychází sama o sobě z protizákonné situace. Soud dle stěžovatele argumentuje tím, že není vhodné měnit stabilní prostředí, v němž se nezletilá nachází, avšak zcela opomíjí skutečnost, že právě ze stabilního rodinného a sociálního prostředí byla nezletilá přestěhováním do V.i vytržena. Oba soudy dle názoru stěžovatele argumentují nezákonně nastalými poměry nezletilé, přičemž tyto úvahy obou soudů zcela poztrácejí logiku a také porušují stěžovatelova ústavně zaručená rodičovská práva. Stěžovatel také poukázal na to, že soud zcela proti smyslu zájmu nezletilé považuje její současné poměry za stabilní, avšak zároveň se těmito poměry nikterak nezabýval. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci jde, co do předmětu původního řízení, o návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření v opatrovnické věci. To znamená, že posoudit lze toliko úvahy, jimiž byly obecné soudy vedeny ve svých rozhodnutích o nevyhovění tomuto návrhu. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadených rozhodnutích ovšem neshledal.
Podstatu ústavní stížnosti shledává Ústavní soud v primárním argumentu stěžovatele, že nařízení předběžného opatření mělo sledovat navrácení nezletilé do původního výchovného prostředí (režimu), přičemž soudy dle něj opomíjí skutečnost, že právě ze stabilního rodinného a sociálního prostředí byla nezletilá přestěhováním do polské V. vytržena. O tom, že u nezletilé uvedeným počinem její matky vskutku došlo k podstatné změně jejího výchovného prostředí po všech stránkách včetně ztížení jejího kontaktu se stěžovatelem, neměl pochybnosti ani jeden soud. Nicméně současně je třeba zdůraznit, že ani takové vytržení z dosavadního výchovného prostředí nepředstavuje důvod k vydání předběžného opatření, kterým by se měl tento režim v krátké době zase zcela převrátit. Jinými slovy, předběžné opatření by v očích obou soudů celou situaci z hlediska potřeby určité stability zázemí nezletilé ještě více zhoršilo, na čemž Ústavní soud nic protiústavního neshledává. K tomu se sluší poznamenat, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření nesledoval návrat k výchovnému prostředí v době před přestěhováním matky a nezletilé do Polské republiky, jak tvrdí v ústavní stížnosti, nýbrž naopak jeho přehodnocení, tj. svěření dítěte výlučně do péče stěžovatele, tedy nikoli navrácení v bezprostředně předešlý stav. Tím spíše pak nepředstavuje předběžné opatření vhodnou platformu, na jejímž základě by mělo dojít k tak razantní změně výchovných poměrů, byť i dočasné (či spíše právě proto) do přijetí meritorního rozhodnutí o výchově a výživě nezletilé. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že soudy se v potřebném rozsahu nezabývaly tím, nakolik vhodné a stabilní prostředí její pobyt s matkou v polské Vratislavi představuje. K těmto otázkám nicméně bude třeba přihlédnout v rámci dokazování ve věci samé, nikoli pro účely rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření, jak správně vyzdvihl soud prvé stolice. V zájmu nezletilé nepochybně je, aby nalézací soud toto rozhodnutí přijal co možná nejrychleji.
Stěžovatel s tímto hodnocením není spokojen a cestou ústavní stížnosti se fakticky domáhá jeho revize, což však Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše nastíněné postavení nepřísluší. Z vývoje událostí je zřejmé, že stěžovatel, neuspěv u obecných soudů, fakticky toliko pokračuje ve svém sporu s matkou nezletilé. Ústavní soud však již v minulosti dal najevo, že v případě antagonismu tohoto druhu nemůže představovat fórum k jeho urovnání (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4214/12 ze dne 7. 3. 2013). Rozporovaná soudní rozhodnutí na pozadí referenčních kritérií ústavnosti jako celek obstojí. Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu