ECLI:CZ:US:2015:4.US.2162.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2162/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem se sídlem Brno, Šumavská 31a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015 č. j. 7 Tdo 416/2015-40, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2014 č. j. 8 To 477/2014-847 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2014 č. j. 2 T 117/2014-785, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu pěti roků. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, což blíže nespecifikuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obšírně rozporuje jednotlivé skutkové a právní závěry, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí, když celou řadu skutkových zjištění označuje za nepravdivé a hodnocení jednotlivých důkazů, které provedly trestní soudy, za nesprávné. Ve vztahu k jednotlivým skutkům, za něž byl odsouzen, předkládá vlastní verzi skutkového děje a trestním soudům vytýká, že neprovedly některé důkazy jím navrhované. Stěžovatel dále poukazuje na celou řadu procesních vad, ke kterým mělo dojít v průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem. Konkrétně se mělo jednat např. o to, že stěžovateli nebyl dne 5. 6. 2014 předložen k prostudování spis v kompletní podobě nebo že předsedkyně senátu konala hlavní líčení i přesto, že stěžovatel podal stížnost proti usnesení o zamítnutí jeho žádosti o vyloučení z rozhodování věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Námitky směřují primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, přičemž stěžovatel tyto námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že trestní soudy důkladně odůvodnily své skutkové a právní závěry, z nichž vycházela napadená rozhodnutí, přičemž se velmi pozorně vypořádaly s obhajobou stěžovatele, která byla založena na stejných námitkách, jaké stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti. Městský soud v Brně podrobně analyzoval provedené dokazování a srozumitelně vysvětlil způsob hodnocení jednotlivých důkazů i komplexně celého dokazování. Výsledné závěry o vině stěžovatele ze spáchání jednotlivých skutků považuje Ústavní soud za logické a dostatečně odůvodněné. O pozorném přístupu nalézacího soudu svědčí i to, že se neztotožnil v plném rozsahu s podanou obžalobou a jednak zprostil stěžovatele obžaloby ve vztahu k jednomu ze stíhaných dílčích útoku pokračujícího přečinu podvodu a jednak některé odsuzující výroky oproti obžalobě zúžil (srov. s. 33-34 a s. 37 rozsudku Městského soudu v Brně).
Přehlédnout nelze ani skutečnost, že se stěžovatel v průběhu trestního řízení doznal ke spáchání některých ze stíhaných skutků. Jestliže v ústavní stížnosti tvrdí, že tak učinil pod vlivem emocí a tlaku policie, tuto námitku nijak nespecifikuje ani nedokládá.
Pokud stěžovatel trestním soudům vytýká, že nevyhověly některým jeho důkazním návrhům, musí Ústavní soud připomenout svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97, I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Protože i v posuzované věci trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč nepovažují provádění dalšího dokazování za potřebné k objasnění skutkového stavu, nemůže jim Ústavní soud v tomto směru nic vytýkat.
Ve vztahu k námitkám směřujícím proti skutkovým a právním závěrům trestních soudů tedy Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejména na s. 32 a násl. rozsudku Městského soudu v Brně, neboť s úvahami zde uvedenými se ztotožňuje.
Trestní soudy se podrobně a komplexně vypořádaly rovněž s argumentací stěžovatele, která směřovala vůči údajným procesním vadám trestního řízení. V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně (srov. s. 5) a na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (srov. s. 7-8).
Trestní soudy zde přesvědčivým způsobem vyvrátily všechny námitky stěžovatele. Ústavní soud proto může konstatovat, že v průběhu trestního řízení, které bylo vedeno proti stěžovateli, nedošlo k žádnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu