ECLI:CZ:US:2015:4.US.2201.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2201/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti F. O., t. č. Věznice P. O. BOX 51, 669 02 Znojmo, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, AK se sídlem Kounicova 11, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2015 č. j. 2 To 32/2015-1928 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2015 č. j. 52 T 6/2011-1917, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 6/2011; v tomto trestním řízení byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, kterého se dopustil tím, že (stručně vyjádřeno) byl členem organizované skupiny, která se pokusila v červenci 2009 převézt 10.023,15 g heroinu z Kosova do Norska. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11,5 roku a pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že odsouzený stěžovatel podal návrh na obnovu řízení odůvodněný tím, že byl informátorem policie a že některé specifické skutečnosti nechtěl v původním trestním řízení zmiňovat z obavy o svůj život. Věřil, že se obhájí jiným způsobem, nicméně teď se rozhodl, že určité riziko podstoupí. Stěžovatel navrhl, aby v obnoveném trestním řízení byl proveden důkaz spisem informátora vedený u Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, expozitury Brno, na jeho jméno, důkaz spisem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 61 T 18/2013, kde u hlavního líčení jeden s policistů hovořil i o činnosti stěžovatele, a konečně aby byli po předchozím zproštění mlčenlivosti vyslechnuti čtyři svědci - bývalí i současní policisté brněnské expozitury ÚOOZ. Krajský soud v Brně po výslechu stěžovatele, provedení listinných důkazů (odsuzujících rozsudků) z označeného spisu brněnského soudu a též ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 4/2012 (oba vedené v trestních řízeních proti jednomu z navržených svědků) a konstatování obsahu písemných materiálů pořízených v původním trestním řízení, ústavní stížností napadeným usnesením návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Krajský soud vyložil, proč nemohly být stěžovatelem navržené důkazy chápány jako důkazy nové, tj. soudu dříve neznámé. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl, neboť shodně se soudem prvního stupně měl za to, že se nejedná ani o důkazy soudu dříve neznámé, ani o nové skutečnosti, a že ani výpovědi navržených svědků by samy o sobě či ve spojení s důkazy, které byly opatřeny již v původním řízení, nemohly zvrátit či jinak ovlivnit rozhodnutí o vině odsouzeného. Vrchní soud v Olomouci dokonce označil argumentaci v návrhu na obnovu řízení v podstatě za opakující se obhajobu odsouzeného již uplatněnou v průběhu původního řízení, a to i ve vztahu k informaci o jeho spolupráci s policejními orgány.
V ústavní stížnosti stěžovatel stručně zrekapituloval průběh a výsledky původního trestního řízení, jakož i řízení o povolení jeho obnovy, a popsal, jaké důkazy navrhl k provedení. Stěžovatel zdůraznil, že navrženými důkazy hodlal prokázat svoje zapojení jakožto policejního informátora, což byla skutečnost zcela nová a stěžejní pro posouzení jeho viny a trestu. S odkazem na konkrétně citované nálezy Ústavního soudu stěžovatel označil postup Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, spočívající v odmítnutí provést navrhované důkazy, za svévolný a bezdůvodný.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy) a že základní záruky spravedlivého trestního procesu byly v plném rozsahu uplatněny již v řízení vedoucím ke stěžovatelovu pravomocnému odsouzení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení obecný soud nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu, proto lze některé z principů spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny na takové řízení přiměřeně vztáhnout. V okolnostech daného případu se jedná zejména o právo navrhovatele předložit důkazy k prokázání svých tvrzení (ve prospěch povolení obnovy řízení) a o povinnost soudů návrh řádně posoudit ve světle principů ovládajících trestní řízení a svoje rozhodnutí dostatečně odůvodnit.
Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, může být měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti pouze otázka, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené důkazy nebyly způsobilé důvod obnovy řízení založit. Samotný přezkum hodnocení důkazů a jejich konfrontace se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení však není v pravomoci Ústavního soudu, který by se tímto konáním stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší. Z hlediska ústavně právního přezkumu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je proto především významné, zda obecné soudy posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci z hlediska naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení a zda svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily [(srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 20/33 SbNU 417), usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409), usnesení sp. zn. III. ÚS 361/07 ze dne 29. 12. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 3077/07 ze dne 3. 7. 2008, nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), usnesení sp. zn. IV. ÚS 664/14 ze dne 25. 3. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci porušily práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se jeho návrhem na povolení obnovy řízení zabývaly, okresní soud vyslechl stěžovatele, provedl listinné důkazy, hodnotil význam dalších navržených důkazů a poté svoje závěry ústící v zamítavé rozhodnutí přiměřeně odůvodnil. Rovněž Vrchní soud v Olomouci věnoval stížnostním námitkám stěžovatele přiměřenou pozornost a adekvátním způsobem se s nimi vyrovnal. Ústavní soud připomíná, že nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů předložených v návrhu na povolení obnovy řízení a s právními závěry soudů obou stupňů nezakládá sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na obecných soudech, aby ve fázi řízení o povolení obnovy řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč návrhu nevyhověly. Tak se také stalo v projednávané věci, a proto Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci respektoval. Na uvedeném závěru nemohly nic změnit ani stěžovatelovy poukazy na konkrétní nálezy Ústavního soudu, neboť ve všech těchto věcech byly předmětem ústavně právního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu obviněných osob.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz Rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz)
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu