ECLI:CZ:US:2015:4.US.2208.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2208/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti ČOKRAK s.r.o., se sídlem Zrzavého 1084/14, Praha 6, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015 č. j. 9 Afs 181/2014-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014 č. j. 11 Af 6/2011-30. Stěžovatelka tvrdí, že uvedeným rozhodnutím soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že Nejvyšší správní soud nepředložil Soudnímu dvoru EU (dále jen "SDEU") předběžnou otázku týkající se výkladu směrnice Rady č. 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice 2006/112/ES").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Prahu 6 (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 30. 3. 2010 č. j. 101656/10/006511102064, vyměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za 3. čtvrtletí roku 2008. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 29. 11. 2010 č. j. 13907/10-1300-105163 zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
Argumentace stěžovatelky je založena na tom, že Nejvyšší správní soud nepředložil SDEU předběžnou otázku ohledně výkladu směrnice 2006/112/ES, kterou navrhovala stěžovatelka v kasační stížnosti. Povinností obecných soudů položit předběžnou otázku SDEU se Ústavní soud opakovaně zabýval. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1009/08 uvedl, že "(o) porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku SDEU svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky)". Za výkon svévole lze podle Ústavního soudu považovat i takové jednání soudu poslední instance aplikujícího právo EU, kdy soud "zcela opomene položit si otázku, zda by měl vznést předběžnou otázku k SDEU a její nepoložení řádně neodůvodní včetně posouzení výjimek, které vypracoval ve své judikatuře SDEU". Jde tedy o situaci, kdy soud nebere vůbec v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ústavní soud v uvedeném nálezu dále uvedl, že "pouhý názor soudu, že výklad daného problému považuje za zřejmý, nelze považovat za řádné odůvodnění; zejména takové konstatování nestačí v situaci, kdy je názoru soudu oponováno účastníkem řízení. Nedostatečné je rovněž to odůvodnění, které řádně nevysvětlí, jak a proč zvolené řešení konvenuje účelu komunitární právní normy.".
Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dostatečně řádně, logicky a s využitím relevantní judikatury SDEU odůvodnil, proč jím zvolené řešení konvenuje účelu směrnice 2006/112/ES a proč neshledal důvodným návrh stěžovatelky na položení předběžné otázky SDEU (viz zejména body 36. až 39. napadeného rozhodnutí). Ústavní soud též neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud nevyrovnal s rozsudkem SDEU ve věci Maks Pen EOOD (C-18/13). Závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v napadeném rozhodnutí jsou podle názoru Ústavního soudu s uvedeným rozsudkem SDEU v souladu, Nejvyšší správní soud nepostupoval svévolně a nebyl povinen, jakožto soud posledního stupně, v daném případě předběžnou otázku podat.
K argumentaci stěžovatelky, že jde o obdobný případ jako v nálezu zdejšího soudu sp. zn. III. ÚS 2096/07, se Ústavní soud ztotožňuje s odůvodněním Nejvyššího správního soudu, který v napadeném rozhodnutí konstatoval, že jeho použití na nyní posuzovanou věc není případné. Zdejší soud se v daném nálezu zabýval situací, kdy daňovému subjektu nebylo umožněno splnit svoji důkazní povinnost, neboť jediný jednatel jeho dodavatele v průběhu daňové kontroly zemřel. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala, protože správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a vyzvaly stěžovatelku, aby prokázala, že údaje uvedené na daňových dokladech odpovídají realitě. Stěžovatelka však tuto svoji povinnost nesplnila. Navíc v nyní projednávané věci byly posuzovány zcela jiné skutkové okolnosti, když se jednalo pouze o jednatele, které se nepodařilo kontaktovat.
Je třeba připomenout, že Ústavní soud se opakovaně zabýval otázkou rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení a významem formálně bezvadných daňových dokladů. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 402/99, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí též Nejvyšší správní soud, Ústavní uvedl, že "prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno". V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95).
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že oba soudy vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající právní normy i relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale též SDEU, v otázce nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a prokazování přijetí zdanitelného plnění. Namítá-li stěžovatelka, že nárok na odpočet daně prokázala dostatečnými doklady, lze jen uvést, že napadené rozhodnutí formální správnost dokladů nezpochybňuje. Je založeno na pochybnostech o souladu těchto dokladů se skutečností. Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti správních orgánů a správních soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Nejvyšší správní soud, jakož i Městský soud v Praze, jehož rozhodnutí však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá, se při rozhodování dostatečně vypořádaly se skutkovými zjištěními a otázkou prokázání vzniku nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Nejvyšší správní soud podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl ve věci stěžovatelky v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu