ECLI:CZ:US:2015:4.US.2232.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2232/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti I. O., zastoupeného JUDr. Karlem Schelle, advokátem se sídlem Brno, Ambrožova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. 4 Tdo 453/2015-39, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 4 To 330/2014 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 30. 4. 2014 č. j. 2 T 105/2011-2071, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu ve Vyškově, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jej trestní soudy uznaly vinným ze skutku, který není trestným činem. Má za to, že v jeho věci se jednalo toliko o civilněprávní spor, k jehož řešení neměla být použita trestněprávní represe. Tento názor opírá zejména o to, že všechny subjekty, které v trestním řízení vystupovaly jako poškození, svobodně a bez nátlaku uzavřely zprostředkovatelskou smlouvu se společností stěžovatele a že poškození nebyli žádným jednáním stěžovatele uváděni v omyl. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel také v tom, že nalézací soud neakceptoval jeho návrhy na doplnění dokazování prostřednictvím výslechu dalších poškozených a svědků. Stěžovatel konečně odkazuje na řadu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, ve kterých byl ohledně údajně totožných jednání učiněn závěr, že se nejedná o trestný čin. Na základě těchto skutečností se stěžovatel domnívá, že v jeho věci existovaly pochybnosti o jeho trestní odpovědnosti, tudíž jej trestní soudy měly na základě principu in dubio pro reo zprostit viny.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, nemůže Ústavní soud do rozhodnutí zasahovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
O takový případ však v projednávané věci nejde. Podle přesvědčení Ústavního soudu trestní soudy řádně odůvodnily svůj postup i závěry z něj vyplývající.
Podstata jednání, ze kterého trestní soudy vyvodily trestní odpovědnost stěžovatele, spočívala v tom, že sám či prostřednictvím obchodních zástupců vzbudil v poškozených důvodné očekávání, že v důsledku uzavření zprostředkovatelské smlouvy a zaplacení tzv. vratné zálohy obdrží v krátké době požadované finanční prostředky. Ústavní soud má za to, že tento závěr není nijak nelogický a skutečně vyplývá z provedeného dokazování.
Rozhodující se v tomto směru jeví především skutečnost, že všem poškozeným klientům byla doručena SMS zpráva, že jejich žádost o úvěr byla schválena, byla zde uvedena mj. výše úvěru a měsíční splátka, přičemž teprve poté došlo k uzavírání zprostředkovatelských smluv. Víra poškozených v brzké obdržení požadovaných finančních prostředků pak byla logickým důvodem, proč tito poškození nevyužili možnost požadovat vrácení poskytnuté zálohy, k čemuž jim podle smlouvy byla poskytnuta pouze krátká, sedmidenní lhůta.
Ústavní soud akceptuje i úvahy trestních soudů pokud jde o úmyslné zavinění stěžovatele, jež jsou opřeny zejména o zjištění, že stěžovatel neměl zájem úvěry poškozeným zajistit, ostatně toho ani nebyl schopen, a tudíž jednal s vědomím, že svým závazkům nedostojí. Potvrzuje to i vyvrácení stěžovatelova tvrzení, že jeho projekt byl zajištěn finančními investory. Přehlédnout v této souvislosti nelze zásadní skutečnost, že jen malý zlomek klientů stěžovatele úvěr skutečně obdržel, přičemž (s jedinou výjimkou) byl poskytovatelem úvěru buď sám stěžovatel, anebo jiné fyzické osoby.
Trestním soudům nelze nic vytknout ani ve vztahu k jejich závěrům o výši škody, kterou měl stěžovatel svým jednáním způsobit. Jeho námitka, že poměrná část z této částky byla vyplacena jako odměna konkrétním obchodním zástupcům, nemá žádnou relevanci. Obchodní zástupci totiž jednali na základě stěžovatelova pověření, takže jejich provize na získaných peněžních částkách může mít vliv toliko na výši obohacení stěžovatele, nikoli na výši škody, kterou je mu možné přičítat, na což ostatně správně upozornil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud (srov. s. 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud musí odmítnout i námitku stěžovatele ohledně nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 a I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). V posuzované věci nalézací soud návrhy stěžovatele na výslech všech zbylých poškozených odmítl s poukazem na to, že lze od nich očekávat pouze uvádění skutečností, které jsou již známy z důkazů listinných, což lze považovat za dostatečné odůvodnění.
Žádnou relevanci nelze přiznat ani stěžovatelovým odkazům na sérii jiných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, ve kterých údajně totožné jednání nebylo posouzeno jako trestný čin. Případy, kterých se tato rozhodnutí týkají, se mohou ve skutkových okolnostech i důkazní situaci od posuzované věci lišit, na což ostatně (ve vztahu k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 154/2012) poukázal ve svém rozhodnutí i Krajský soud v Brně (srov. s. 4 napadeného usnesení tohoto soudu). Trestní soudy navíc nejsou právními názory jiného orgánu činného v trestním řízení vázány, tím spíše, když ve většině případů jde o rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci.
Jestliže stěžovatel poukazuje na subsidiární povahu trestního práva, z níž má vyplývat, že jeho věc měla být posouzena výhradně jako civilněprávní spor, Ústavní soud připomíná, že ze zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku nevyplývá, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). V posuzované věci nelze mít žádné pochybnosti o tom, že uplatnění principu subsidiarity trestní represe nepřicházelo v úvahu, a to zejména vzhledem k celkové výši způsobené škody (870 000,- Kč) a k velkému počtu osob poškozených trestnou činností stěžovatele.
Lze tedy shrnout, že trestní soudy oprávněně považovaly skutkový stav za natolik objasněný, že z něj bez důvodných pochybností vyplýval závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku, a tudíž nevznikl prostor pro uplatnění principu in dubio pro reo. Trestní soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. Ústavní soud proto musí konstatovat, že neexistují žádné důvody pro jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal splnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu