ECLI:CZ:US:2015:4.US.2438.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2438/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jana Frány, zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova 1737/52, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2015 č. j. 8 To 261/2015-2667, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo na základě stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2015 č. j. 32 T 41/2015-2655 a okresnímu soudu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Uvedeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele vedené pro skutky, jimiž měl spáchat přečin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 trestního zákoníku.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, III. ÚS 1692/08, I. ÚS 4033/12 a I. ÚS 1503/13).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo zrušeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město o zastavení trestního stíhání stěžovatele, a to na základě stížnosti podané státním zástupcem. Stížnostní soud zároveň přikázal nalézacímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, takže Okresní soud Plzeň-město za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. Jelikož se stěžovatel v daném řízení nachází v postavení obviněného, je nesporné, že bude i nadále disponovat všemi svými procesními právy, včetně práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutí trestních soudů.
Ústavní soud na základě výše u vedeného uzavírá, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost, tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj