ECLI:CZ:US:2015:4.US.2651.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2651/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. T. H., zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 2 KZV 20/2015-405 ze dne 19. 5. 2015 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 VZT 410/2015 ze dne 22. 6. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí státních zastupitelství s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že navrhovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V dané souvislosti byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 3693/2014 ze dne 25. 12. 2014 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Otázkou dalšího trvání vazby stěžovatele se posléze orgány činné v trestním řízení zabývaly opakovaně, naposledy v usnesení č. j. 2 KZV 20/2015-405 ze dne 19. 5. 2015 státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajské státní zastupitelství"), rozhodla podle §73b odst. 6 věty první a §71 odst. 2 písm. a) trestního řádu o propuštění stěžovatele z vazby. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že výkon vazby může být v tomto případě nahrazen výkonem trestu odnětí svobody, který byl nařízen na základě pravomocného usnesení Okresního soudu v Lounech č. j. 4 Nt 2030/2013-121 ze dne 7. 4. 2015.
Proti tomuto rozhodnutí, "v rozsahu jeho výroku o převedení obviněného z vazby do výkonu trestu odnětí svobody", podal stěžovatel stížnost, jíž státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále též "vrchní státní zastupitelství") usnesením sp. zn. 1 VZT 410/2015 ze dne 22. 6. 2015 zamítla podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Z odůvodnění se podává, že s ohledem na zásadu, podle níž nikdo není oprávněn podat stížnost ve svůj neprospěch, nebyl stěžovatel oprávněn uplatnit stížnost proti rozhodnutí o svém propuštění z vazby, jelikož v uvedeném směru nemůže příznivějšího rozhodnutí dosáhnout. Stížnostní orgán současně odmítl argumentaci stěžovatele, že státní zástupkyně krajského státního zastupitelství vydala rozhodnutí o jeho převedení do výkonu trestu odnětí svobody; tato skutečnost byla vyjádřena pouze v odůvodnění napadeného usnesení.
Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud, přičemž vrchnímu státnímu zastupitelství vytkl, že o opravném prostředku rozhodovalo tak, jako by stížnost směřovala vůči výroku o propuštění z vazby na svobodu, ačkoliv stěžovatel výslovně uvedl, že napadá výrok o převedení do výkonu trestu obsažený v závěrečné části odůvodnění. Dle názoru stěžovatele nebylo podstatné, ve které části rozhodnutí se napadený výrok nacházel, nýbrž to, že jeho prostřednictvím došlo ke změně v právních vztazích, tj. že byl na jeho základě převeden z vazby do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel dovozoval, že závěrečná část odůvodnění měla z materiálního hlediska povahu rozhodnutí a tedy tvořila v řízení o opravném prostředku způsobilý předmět přezkumu. Argumentace, kterou se vrchní státní zastupitelství tomuto přezkumu vyhnulo, představuje pouze sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Stěžovatel dále vyloučil možnost, že by jeho nástup do výkonu trestu proběhl na základě usnesení Okresního soudu v Lounech č. j. 4 Nt 2030/2013-121 ze dne 7. 4. 2015, na nějž se obě napadená rozhodnutí odvolávají. V prvé řadě předmětné usnesení nebylo stěžovateli ani jeho obhájci doručeno, a tudíž nemohlo nabýt právní moci, a dále proto, že dle §22 odst. 1 a 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby (dále jen "řád výkonu vazby"), byl v jeho případě k vydání rozhodnutí o převedení obviněného z vazby do výkonu trestu příslušný pouze Obvodní soud pro Prahu 4. Jelikož stěžovateli není známo, že by samotný Okresní soud v Lounech vydal opatření ve smyslu §22 odst. 2 řádu výkonu vazby, má za to, že byl do výkonu trestu odnětí svobody převeden na základě usnesení krajského státního zastupitelství ze dne 19. 5. 2015. Takový postup je ovšem v rozporu s ustanovením §73b odst. 6 trestního řádu, podle nějž může státní zástupce v přípravném řízení rozhodnout o propuštění obviněného z vazby na svobodu, čímž se jeho pravomoc vyčerpává. Závěr, že státní zástupce není oprávněn vydat rozhodnutí o převedení obviněného z vazby do výkonu trestu, plyne rovněž z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 697/01 ze dne 7. 3. 2002. Neexistuje-li zákonné rozhodnutí, na jehož podkladě by mohlo dojít k převodu stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, představuje současný pobyt stěžovatele ve výkonu trestu nepřípustné omezení jeho osobní svobody.
Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu naříkaných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v projednávané věci zjištěno ovšem nebylo.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že k převodu z vazby do výkonu trestu odnětí svobody došlo na základě napadeného usnesení krajského státního zastupitelství. Z výrokové části předmětného rozhodnutí je jednoznačně patrné, že bylo rozhodnuto výhradně o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu; o převedení stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody krajské státní zastupitelství nerozhodlo a, jak správně podotýká stěžovatel, ani pro nedostatek pravomoci rozhodnout nemohlo [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 697/01 ze dne 7. 3. 2002 (N 27/25 SbNU 211)]. Skutečnost, že stěžovatel má být převeden z vazby do výkonu trestu odnětí svobody, je uvedena toliko v odůvodnění napadeného rozhodnutí a právě v daném kontextu na ni musí být nezbytně nahlíženo. Posuzováno touto optikou je zřejmé, že nejde o pokyn k převedení stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž o argument, jehož prostřednictvím krajské státní zastupitelství vysvětluje, proč přistoupilo k propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, tj. že doposud v plném rozsahu nevykonal uložený trest odnětí svobody.
V návaznosti na shora řečené má rovněž závěr vrchního státního zastupitelství o tom, že stěžovatel je z důvodu příznivosti výroku neoprávněnou osobou k podání stížnosti proti rozhodnutí o propuštění z vazby, oporu v příslušných ustanoveních trestního řádu a odůvodnění rozhodnutí státní zástupkyně nevykazuje znaky protiústavnosti (§134 odst. 2 trestního řádu).
Pakliže se stěžovatel domnívá, že je omezován na své osobní svobodě v důsledku nesprávného postupu Okresního soudu v Lounech, případně vězeňské služby, je třeba podotknout, že v rámci řízení o ústavní stížnosti, tak jak byl její předmět stěžovatelem vymezen, se takovými námitkami zabývat nelze.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že neshledal v postupu krajského ani vrchního státního zastupitelství nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu