ECLI:CZ:US:2015:4.US.3066.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3066/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Adamíka, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem Advokátní kanceláře Kadlubiec, Starzyk a partneři, s.r.o. se sídlem Třinec - Staré Město, Husova 401, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014 č. j. 33 Cdo 1421/2013-149 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2012 č. j. 15 Co 587/2012-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Porušení práv na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení byly v jeho neprospěch porušeny ústavní principy a jeho procesní práva (opomenuté důkazy v odvolacím řízení, absence usnesení o zamítnutí důkazních návrhů atd.). Soudy posuzovaly danou stejnou věc po právní stránce diametrálně odlišným způsobem hraničícím s libovůlí, aniž by učinily předmětem svých úvah a hodnocení veškeré skutečnosti týkající se této věci a aniž by k tíži žalobce dostatečně akcentovaly autonomii vůle účastníků Dohody o vystoupení účastníků ze sdružení a vypořádání nároků, ujednání bodů III. 8 a III. 9 a jejich odpovědnost ve smluvních vztazích.
V dané věci bylo každým soudem rozhodnuto zcela opačně, resp. každý soud při svém jednání a rozhodování vycházel z jiného právního názoru. Prvoinstanční soud shledal žalobu důvodnou v tom, že Dohodou o vystoupení účastníků ze sdružení a vypořádání nároků byl platně sjednán závazek zbývajících účastníků sdružení nahradit stěžovateli to, co zaplatil na dani z příjmů z činnosti sdružení. Odvolací soud žalobu na zaplacení 331 360 Kč s přísl. naopak zamítl s odůvodněním, že takový závazek, i kdyby byl sjednán, by byl neplatný pro rozpor se zákonem (§45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).
Dovolací soud shledal žalobu rovněž nedůvodnou v tom, že sice takový závazek by nebyl v rozporu se zákonem, a tedy by byl platným, avšak v Dohodě nebyl sjednán. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, rozsudek odvolacího soudu přesto nezrušil a neumožnil tak nápravu tohoto vadného stavu narušujícího ústavní právo stěžovatele.
V další části návrhu se stěžovatel zabývá úvahami oponujícími závěru odvolacího soudu a dovolacího soudu ohledně platnosti ujednání závazku zbývajících účastníků sdružení smlouvy o sdružení. Závěrem stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že rozhodnutí napadená ústavní stížností se ruší.
Ústavní soud nebude rekapitulovat průběh předcházejícího soudního řízení, neboť je stěžovateli znám.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
II.
Dle náhledu Ústavního soudu se stěžovatel v předmětném případě domáhá posouzení otázky, jež typicky spadá do výkladu tzv. podústavního práva. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není další odvolací instancí v systému civilních soudů a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti či výkladu právních předpisů mu náleží pouze a jedině za situace, že by porušením běžného zákona došlo současně k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, což se však v předmětném případě zjevně nestalo.
Ústavní soud z obsahu námitek stěžovatele zjistil, že podstatou předmětné ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatele s právním závěrem o neplatnosti Dohody, kterým byl sjednán závazek vystoupivších účastníků ze sdružení, nahradit stěžovateli to, co zaplatil na dani z příjmů z činnosti sdružení. Odvolací a dovolací soudy k tomuto závěru dospěly na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění. Stěžovatel v této souvislosti vyslovuje řadu hypotéz, které mají zpochybnit správnost právního názoru odvolacího soudu a svou argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tím staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však, s ohledem na jeho pravomoc, nepřísluší. Tato polemika však sama o sobě oprávněnost tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod založit nemůže.
Dle ustanovení §6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je poplatníkem daně z příjmů účastníků sdružení (§829 zák. č. 40/1964 Sb.) z jeho činnosti každý účastník sdružení samostatně a správce daně může vymáhat splnění daňové povinnosti pouze na něm.
V souladu s ustanovením §45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, platného v době uzavření dohody o vystoupení účastníků ze sdružení o vypořádání, nejsou dohody v tom, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, pro daňové řízení právně účinné. Ustanovení §45 citovaného zákona však nebrání v uzavírání soukromoprávních dohod, jejichž obsahem je vznik závazku jednoho subjektu uhradit druhému subjektu to, co odvedl správci daně na daních. Takové dohody zakládají práva a povinnosti pouze mezi jejich stranami a nemají vliv na veřejnoprávní vztah mezi plátcem daně a jejich poplatníkem.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2014 (33 Cdo 1421/2013-149) dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (15 Co 587/2012-102) zamítl jako nedůvodné dle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, který žalobu na zaplacení 331 360 Kč s přísl. zamítl. Výklad ujednání bodů III. 8 a III. 9 Dohody odvolacím soudem je správný, i když připustil, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo poněkud neobratné, ale z hlediska právního posouzení věci právně nevýznamné. Dovolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry odvolacího soudu i jeho právním závěrem, že stěžovateli nevzniklo na základě Dohody o vystoupení účastníků ze sdružení o vypořádání nároků právo, aby mu vystoupivší účastníci uhradili to, co ze zákona zaplatil na nedoplatku daně z příjmu. Dovolací soud uvedl, že v dovolání stěžovatele nebyl naplněn žádný dovolací důvod [§241a odst. 3, §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Ústavní soud zásadně není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené nezávislými soudy. Možnost postupu podle výjimky z tohoto pravidla, která by Ústavnímu soudu umožnila takový zásah do činnosti civilních soudů, v projednávané věci Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud v této souvislosti vzal v úvahu i současný stav a výsledek řízení, v němž byla pravomocně zamítnuta žaloba na zaplacení 331 360 Kč s přísl.
Ústavní soud nezasahuje do interpretace podústavního práva, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, je zásadně samostatnou záležitostí civilních soudů a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Právní závěry soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování, jsou úzce spojeny s procesním postupem účastníků řízení, jejich aktivitou při prokazování jejich tvrzení ohledně uplatněných nároků se zjištěným skutkovým stavem věci na základě provedených a zhodnocených důkazů.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu