ECLI:CZ:US:2015:4.US.3167.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3167/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka v řízení o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jednající Mgr. Evou Slabotinskou, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2014 č. j. 14 Co 85/2014-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 9. 2014, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu namítaného porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dne 29. 11. 2013 vzala stěžovatelka zpět svou žalobu, kterou se vůči žalovanému MUDr. Pavlu Hálovi domáhala zaplacení částky 44 290,53 Kč s příslušenstvím. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 15. 1. 2014 č. j. 73 C 24/2013-51 bylo proto řízení o její žalobě zastaveno (výrok I) a bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 14 144 Kč (výrok II). Proti posledně uvedenému výroku podala stěžovatelka odvolání, které odůvodnila tím, že výše náhrady nákladů řízení byla vypočtena nesprávně. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") se s její argumentací ztotožnil a usnesením ze dne 1. 7. 2014 č. j. 14 Co 85/2014-63 změnil napadený výrok tak, že jí uložil povinnost zaplatit žalovanému na této náhradě částku ve výši 7 744 Kč (výrok I). Zároveň mu měla na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatit částku 2 117,50 Kč (výrok II).
3. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se podáním odvolání bránila proti zjevnému excesu ze strany soudu prvního stupně a jejímu odvolání bylo v plném rozsahu vyhověno. Za této situace tak v tomto řízení měla právě ona, a nikoliv žalovaný, úspěch ve věci, a tudíž nebyl důvod, aby jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Pokud tedy odvolací soud rozhodl opačně, pak se při svém rozhodování dopustil libovůle, jež vedla k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
II.
4. Po seznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jeho úlohou naopak není nahrazovat roli obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavních hmotněprávních či procesněprávních předpisů. Sám totiž ve vztahu k nim není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyjádřil názor, že rozhodnutí, jejichž předmětem je bagatelní částka, vzhledem k zanedbatelnosti jimi způsobeného zásahu do subjektivních práv obvykle nemohou založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Výjimku lze připustit pouze v případech extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1685/11 ze dne 21. 11. 2011 (N 198/63 SbNU 307)]. Obdobná kritéria ústavněprávního přezkumu se standardně uplatní i v případech, kdy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9) nebo nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)].
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že přestože byla úspěšná v odvolacím řízení, jehož předmětem byla výše nákladů řízení před soudem prvního stupně, byla jí stanovena povinnost uhradit náklady odvolacího řízení žalovanému. Tato námitka nicméně podle názoru Ústavního soudu neotevírá relevantní prostor k tomu, aby bylo dané věci možné přiznat ústavněprávní dimenzi. Jakkoliv lze přisvědčit postupu stěžovatelky, která neměla jinou možnost jak reagovat na pochybení soudu prvního stupně, než podat odvolání, při rozhodování o náhradě nákladů řízení je stěžejním východiskem pro její přiznání úspěch ve věci samé, a v případě zastavení řízení pak to, který z účastníků řízení jeho zastavení zavinil (viz §146 odst. 2 občanského soudního řádu). Toto východisko přitom v dané věci bylo respektováno. Lze tedy uzavřít, že přes ne zcela výstižně formulované odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení nelze v uložení povinnosti stěžovatelce uhradit náhradu nákladů řízení žalovanému spatřovat svévoli odvolacího soudu [v této souvislosti stojí za zmínku nález sp. zn. III. ÚS 2218/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 79/61 SbNU 253), byť se v něm jednalo o otázku nákladů exekučního řízení]. Ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebylo napadeným rozhodnutím porušeno.
8. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu