ECLI:CZ:US:2011:3.US.2218.10.1
sp. zn. III. ÚS 2218/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 21. dubna 2011 sp. zn. III. ÚS 2218/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. S. proti výrokům II a III usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010 č. j. 19 Co 202/2010-52, kterými byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náklady řízení a náklady exekuce, spolu s návrhem na zaplacení nákladů právního zastoupení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Výrok
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 č. j. 19 Co 202/2010-52 se ve výroku III ruší.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
III. Návrh, aby náklady zastoupení stěžovatelky zaplatil stát, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 29. 7. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 11. 5. 2010 č. j. 19 Co 202/2010-52, a to v části vymezené výroky II a III, přičemž tvrdila, že postupem uvedeného soudu a napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů na její právní zastoupení a uložil státu povinnost k jejich zaplacení.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 26. 10. 2009 č. j. 73 Nc 3599/2009-7 na základě stěžovatelčina návrhu nařídil podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, proti povinnému B. Š. exekuci směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 53 Cm 252/2009 a provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku (dále též "exekutor"). K odvolání povinného městský soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I), a dále uložil stěžovatelce na základě §52 odst. 1 exekučního řádu, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a 2, §270 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zaplatit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 400 Kč (výrok II) a také na základě §90 exekučního řádu a s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s ustanovením §151 o. s. ř. za použití ustanovení §52 odst. 1 exekučního řádu zaplatit exekutorovi náklady exekuce ve výši 31 200 Kč (výrok III).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje souhlas se závěry odvolacího soudu, že předmětný exekuční titul (směnečný platební rozkaz) nebyl pravomocný ani vykonatelný, i když na něm městský soud vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti ke dni 16. 9. 2009, jde-li o výrok o věci samé, resp. ke dni 28. 9. 2009, jedná-li se o náklady řízení. Byl totiž povinnému doručen prostřednictvím jeho právního zástupce, zásilkou určenou do vlastních rukou, dne 11. 2. 2010, povinný jej napadl včas podanými námitkami a řízení v této věci dále pokračuje. Zamítnutí návrhu na nařízení exekuce tak stěžovatelka pokládá za správné.
Odvolacímu soudu stěžovatelka ale vytýká formální přístup, neboť zásadu úspěchu účastníka řízení (povinného) uplatnil zcela mechanicky, tedy aniž by se zabýval hodnocením všech aspektů a souvislostí, které s vykonávacím řízením souvisely, ač je povinen tak činit; v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006 (N 86/41 SbNU 115) a nález sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581). Konkrétně jde o to, že to nebyla ona, kdo přivodil nesprávné vyznačení zmíněné doložky o nabytí právní moci a vykonatelnosti. Příčina jednoznačně tkví ve vadném postupu městského soudu, přičemž ona neměla a ani nemohla mít žádnou pochybnost o správnosti tohoto postupu, nemohla ani nějak verifikovat jeho správnost. Daný názor má korespondovat i se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 ze dne 17. 2. 1998 (ST 6/10 SbNU 254). V rovině interpretace postupu soudu a hodnocení doložky o nabytí právní moci (mající povahu úředního osvědčení o určité skutečnosti) má být totiž dle stěžovatelky nesporné, že tomuto osvědčení svědčí presumpce správnosti, a proto mohla coby oprávněná osoba legitimně očekávat, že pokud bude postupovat v souladu se zákonem (což také i činila), dojde k vynutitelnosti práva, které jí bylo soudem přiznáno. Pokud se tak nestalo v důsledku překážky, kterou nevyvolala a ani se na její existenci nijak nepodílela, nemůže nést negativní následky. Závěry soudu tak nemohou z hlediska ústavně garantovaných práv účastníka soudního řízení obstát a svým postupem měl odvolací soud nepřípustně zasáhnout do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se v dané souvislosti ptá, zda náklady vzniklé odvolacím řízením by neměl nést povinný, tuto otázku však zodpovídá negativně s tím, že by to nebylo spravedlivé - ani povinný totiž nezpůsobil, že došlo k nesprávnému vyznačení zmíněné doložky, on pouze využil zákonných prostředků k obraně svých zájmů a práv, jež byla reálně ohrožena.
Vadami - dle stěžovatelky ústavněprávního charakteru - má být stiženo rovněž rozhodnutí soudu o náhradě nákladů exekuce v částce 31 200 Kč. Ta se skládá z tarifní odměny ve výši 22 500 Kč, stanovené podle §6 odst. 1 a §27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, a z paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 citované vyhlášky. Stěžovatelka přitom k danému postupu, s přihlédnutím k odůvodnění daného výroku, neshledává racionální důvod. Odvolacímu soudu bylo známo, že exekutor dlužnou částku nevymáhal, resp. že žádná částka vymožena nebyla. Není tak zřejmé, za jakou činnost má být exekutorovi odměna přiznána, a to právě v uvedené výši. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na (blíže nespecifikované) stanovisko Ústavního soudu, podle kterého zamítnutím návrhu na nařízení exekuce v důsledku neexistence vykonatelného exekučního titulu ztrácí výrok o pověření exekutora zákonnou oporu, což vyvolává procesní situaci, na niž nejblíže dopadá ustanovení §11 odst. 3 citované vyhlášky. Odvolací soud toto ustanovení ve svém právním uvážení a v konečném rozhodnutí nezohlednil a neaplikoval. Postup městského soudu má být zatížen takovými vadami, že řízení před tímto soudem nelze považovat za "fair" vedené a rozhodnutí v něm učiněná za ústavně konformní, protože tato jsou projevem formalismu a povrchnosti v přístupu soudu k hodnocení zákonem jí garantovaných práv, plně se promítajících do práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení Městského soudu v Praze i vedlejších účastníků řízení B. Š. a JUDr. Dalimila Miky, LL.M., soudního exekutora. Uvedený soud pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení. Vedlejší účastníci se tohoto svého postavení (omisivně) vzdali.
III.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), přičemž dospěl ke kladnému závěru. Proto přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], přičemž shledal, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Jak již bylo výše zmíněno, městský soud mj. uložil oprávněné, aby uhradila soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 31 200 Kč. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedený soud postupoval dle §90 exekučního řádu a §142 odst. 1 ve spojení s ustanovením §151 o. s. ř. (za použití §52 odst. 1 exekučního řádu), přičemž pak podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. stanovil tarifní odměnu exekutora částkou 22 500 Kč a podle §13 odst. 1 citované vyhlášky paušální náhradu hotových výdajů částkou 3 500 Kč, zbytek připadl na daň z přidané hodnoty (DPH).
Ústavnímu soudu však není zřejmé, na základě jakých úvah uvedený soud k výše uvedeným závěrům dospěl. Aplikované ustanovení §90 odst. 1 exekučního řádu hovoří o tom, že za výkon exekuční činnosti náleží exekutorovi odměna a náhrady (vč. DPH). V posuzované věci nastala situace, kdy usnesení o nařízení exekuce, a tudíž ani rozhodnutí o pověření exekutora, vůbec nenabyla právní moci. V této souvislosti se lze důvodně ptát, o jakou exekuční činnost (o jaké konkrétní úkony) se v dané věci mělo jednat, přičemž odpověď nelze nalézt ani v odůvodnění napadeného usnesení ani v soudním spise. Pokud by pak skutečně exekutor určitou činnost vykonával před tím, než nabylo usnesení o nařízení exekuce právní moci (viz §171 odst. 2 o. s. ř.), vyvstává zde další otázka, a to na základě jakých ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. odměnu exekutora stanovit. Městský soud aplikoval ustanovení §6 odst. 1, a tedy i ustanovení §5 odst. 1 citované vyhlášky, které jako základ pro určení odměny za provedení exekuce (ukládající zaplacení peněžité částky) stanoví výši vymoženého plnění. Tento postup nemůže být označen za správný, protože v souzené věci exekutor žádnou exekuci neprovedl (a žádné plnění nevymohl); v této souvislosti je možno poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 160/06 ze dne 4. 5. 2006 (N 96/41 SbNU 265) i odborný názor obsažený v publikaci Kasíková, M., a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), Komentář, 2. vydání, Praha, 2010, s. 526, kde se hovoří o přiměřené aplikaci ustanovení §11 citované vyhlášky pro případy, kdy dojde k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce v rámci odvolacího řízení. Uvedená vada dle názoru Ústavního soudu přesahuje "běžnou" vadu při interpretaci a aplikaci tzv. jednoduchého práva ze strany obecných soudů, protože rozhodování městského soudu vykazuje zjevné znaky libovůle, a to z důvodu evidentně nepřípadné aplikace §5 odst. 1 a §6 odst. 1 citované vyhlášky, to navíc za situace, kdy obdobný případ již byl Ústavním soudem řešen výše uvedeným nálezem sp. zn. II ÚS 160/06, nehledě na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu týkající se stanovení výše odměny exekutora v případě, že po nařízení exekuce povinný zaplatil vymáhanou částku "dobrovolně", bez přímé účasti exekutora [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a nálezy navazující], přičemž závěry v těchto věcech vyslovené se tím spíše musí uplatnit na případy, kdy exekuce nebyla nařízena vůbec.
Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že Městský soud v Praze porušil předmětným rozhodnutím stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení ve výroku III zrušil.
Napadá-li stěžovatelka rozhodnutí městského soudu ve výroku, kterým jí bylo uloženo zaplatit povinnému náklady řízení před soudy obou stupňů, Ústavní soud pokládá za potřebné upozornit na svůj nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 (N 167/58 SbNU 449), v němž řešil - v určitém ohledu - obdobnou situaci. V dané věci totiž bylo exekuční řízení zastaveno z důvodu, že exekuční titul byl po zahájení exekučního řízení zrušen nálezem Ústavního soudu, načež odvolací soud uložil oprávněné zaplatit jednak exekutorovi náklady exekuce, jednak povinnému náhradu nákladů řízení. Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že konstruování procesního zavinění oprávněné ze strany odvolacího soudu založené pouze na tvrzení, že exekuční tituly byly zrušeny, je nedostačující, protože návrh na nařízení exekuce byl podán na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů a rozhodnutí Ústavního soudu, který tyto tituly zrušil, nemohla oprávněná předvídat ani jinak ovlivnit.
Nyní souzená věc je srovnatelná v tom ohledu, že stěžovatelka (zřejmě) nemohla předvídat či nějak ovlivnit to, že městský soud opatří zmíněný směnečný platební rozkaz doložkou právní moci, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Podstatný rozdíl však Ústavní soud spatřuje ve skutečnosti, že v nyní souzené věci vůbec neexistovalo vykonatelné soudní rozhodnutí, na čemž nemohlo zmíněné pochybení městského soudu nic změnit. Povinný B. Š. tak žádnou právní povinnost neměl, a tudíž ji ani nemohl porušit. Oproti tomu ve věci sp. zn. II. ÚS 594/10 povinný svou právní povinnost nesplnil, ač tak učinit měl, a to bez ohledu na to, že byl toho názoru, že je vykonávané rozhodnutí vadné (ledaže by Ústavní soud k jeho návrhu odložil jeho vykonatelnost podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uznává, že by nebylo správné, aby náklady exekučního řízení nesl povinný, nesouhlasí však s tím, aby je nesla "výlučně" ona. Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, zda by tedy dle mínění stěžovatelky měl nést určitou, např. svou část nákladů řízení také povinný, toto ale dle názoru Ústavního soudu po něm nelze spravedlivě požadovat. Povinný na zmíněném pochybení městského soudu měl sotva nějaký podíl a v daném řízení, k jehož zahájení tedy nezavdal příčinu, pouze úspěšně hájil své právo, v souvislosti s čímž mu vznikly určité náklady.
Jestliže ovšem stěžovatelka, když podávala návrh na nařízení exekuce, jednala v omylu vyvolaném zmíněným pochybením městského soudu, pak nelze ani po ní spravedlivě požadovat, aby sporné náklady řízení nesla ona. Svých práv se však dle názoru Ústavního soudu stěžovatelka může domáhat nikoliv v rámci exekučního řízení, ale postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tentýž závěr lze vztáhnout rovněž na otázku náhrady nákladů exekuce, její výše ovšem z důvodu kasace výroku III napadeného usnesení v této chvíli není známa.
S ohledem na to Ústavní soud neshledal ústavní stížnost v této části důvodnou, a proto ji podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Ústavní soud rozhodoval mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od takového jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Jde-li o stěžovatelčin návrh, aby ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu náklady jejího (právního) zastoupení nahradil (přesněji "zaplatil") stát, nebylo možné mu vyhovět, protože stěžovatelka neosvědčila (a ani netvrdila), že by to odůvodňovaly její osobní a majetkové poměry.