ECLI:CZ:US:2015:4.US.3355.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3355/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 80 T 130/2011-1490 ze dne 21. 1. 2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 76/2014 ze dne 11. 4. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 988/2014-29 ze dne 20. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zák."), dále přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a dvěma trestnými činy pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta se zařazením do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1, §229 odst. 1 a §229 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Následně podané odvolání stěžovatele bylo výše citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě dle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dne 20. 8. 2014 vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy nebyla řádně dokázána subjektivní stránka trestných činů, jichž se měl dopustit, tedy zavinění a motiv. Pro závěr, že se dopustil výše uvedených trestných činů, dle jeho názoru neexistuje přímý důkaz, nýbrž pouhé domněnky, jež nejsou s to být podkladem pro jeho odsouzení. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy, sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základního práva či svobody, zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
Porušení základních práv a svobod tvrzené stěžovatelem však Ústavní soud neshledal. Z provedeného dokazování v trestní věci stěžovatele nelze dojít k závěru, že by mu jeho trestná činnost nebyla dostatečně prokázána. Trestného činu úvěrového podvodu se stěžovatel dle soudů dopustil tím, že v době od 23. 4. 2009 do 1. 6. 2009 uzavřel jako majitel a jednatel společnosti JANÁK GROUP, s. r. o., postupně celkem sedm úvěrových smluv v celkové výši nejméně 2.856.151,- Kč, přičemž z provedeného dokazování před obecnými soudy, zejména nalézacím soudem, zřetelně plyne vysvětlení, proč by k jejich reálnému splacení ze strany stěžovatele nebylo mohlo dojít, kdy tyto úvěry by při znalosti skutečné majetkové situace společnosti, již zamlčel, bývaly nebyly poskytnuty (srov. podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvé stolice počínaje str. 12, na které lze v podrobnostech odkázat). Úmysl vyhnout se splácení poskytnutých úvěrů obecné soudy shledaly nejen ve skutečnosti, že stěžovatel podstatné údaje pro poskytnutí úvěrů zamlčel, ale také z následného převodu celého obchodního podílu na jinou osobu, a to v den poskytnutí posledního úvěru, jakož i množství dalších skutečností, které ve svém souhrnu navzájem tvoří logický ucelený a uzavřený kruh důkazů, jemuž z hlediska logického sledu událostí a vztahu mezi nimi není v ústavněprávní rovině co vytknout.
Opodstatněnost ústavní stížnosti brojící toliko proti hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy však svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy není dán.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. ledna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu