ECLI:CZ:US:2015:4.US.3358.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3358/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Roberta Skály, zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1069/2015-209 ze dne 28. 7. 2015 a usnesení Okresního soudu v Písku č. j. 6 C 33/2015-106 ze dne 18. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Písku vyhověl žalobě, kterou se žalobce, obchodní společnost MONI LODGING, s. r. o., domáhal ochrany rušené držby týkající se nemovitosti - domu čp. X4 na pozemku stavební parcela č. X1, pozemku stavební parcela č. X2 v katastrálním území Písek, obec Písek, zapsaných na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích, Katastrální pracoviště v Písku (Hotel Bílá Růže), když stěžovateli uložil povinnost zdržet se svévolného vstupování do této nemovitosti, tedy Hotelu Bílá Růže nad rámec svých práv vymezených v nájemní smlouvě ze dne 1. 8. 2005, okupovat Hotel Bílá Růže a bránit podnikatelské činnosti žalobce v Hotelu Bílá Růže prováděné v souladu s nájemní smlouvou ze dne 1. 8. 2005, vykazovat zaměstnance žalobce, zakazovat jim vstup do Hotelu Bílá Růže a znemožňovat jim výkon pracovních povinností, vykazovat hotelové hosty a omezovat jejich pohyb, vpouštět třetí osoby, které nejsou klienty Hotelu Bílá Růže a nemají svolení žalobce ke vstupu do Hotelu Bílá Růže, vyměňovat zámky na Hotelu Bílá Růže za účelem znemožněním vstupu do hotelu a šířit nepravdivé a poplašné zprávy o technickém stavu Hotelu Bílá Růže, ovlivňovat hosty hotelu a jinak mařit výkon podnikatelské činnosti žalobce v Hotelu Bílá Růže prováděné v souladu s nájemní smlouvou ze dne 1. 8. 2005.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným usnesením, jímž napadené rozhodnutí soudu prvního stupně dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že Okresní soud v Písku v rámci řízení o žalobě vedlejšího účastníka nesplnil svou zákonnou poučovací povinnost vůči žalovanému, který nebyl v řízení zastoupen právním zástupcem. Okresnímu soudu dále vytkl, že učinil závěr o rušení držby Hotelu Bílá růže, přestože policie odložila trestní věc podezření ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §159a odst. 1 trestního řádu, kterého se měl stěžovatel dopustit dne 9. 2. 2015, tedy v tentýž den, který se měl stěžovatel dopustit rušení držby. Nadto stěžovatel dle svých slov nájemní smlouvu vypověděl a vyzval vedlejšího účastníka k předání Hotelu Bílá růže po uplynutí výpovědní doby dne 28. 2. 2015, ještě před vydáním usnesení Okresního soudu v Písku. Krajskému soudu vytkl, že vůbec v rámci odvolacího řízení neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, které měly závěr o svémocném rušení držby zcela vyvrátit. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Řízení ve věcech ochrany z rušené držby je svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření, neboť, jak vyplývá z ustanovení §177 až 180 o. s. ř., rozhodnutím soudu není jakkoli prejudikována případně sporná otázka právních vztahů, které stojí v pozadí rušené držby (kupř. nájmu, jako je tomu ostatně i v nyní souzené věci). O tom svědčí zejména pokyn zákonodárce soudu, aby se v řízení omezil na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§178 o. s. ř.) a požadavky na rychlost soudního rozhodování (soud je o žalobě povinen rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení, resp. do 30 dnů od zahájení řízení, jde-li o zákaz provádění nebo odstraňování stavby z důvodů, že může být provedením nebo odstraněním stavby žalobce ohrožen nebo hrozí omezení jeho vlastnického práva), dále žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání přitom není třeba nařizovat. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01, či usnesení ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 221/04] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.
Pokud jde o procesní námitku absence poučení stěžovatele dle §5 o. s. ř., Ústavní soud konstatuje, že sama skutečnost, že stěžovatel nebyl v určitém stádiu či fázi řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem (např. advokátem), ještě automaticky neznamená, že se mu mělo bez dalšího dostat poučení o jeho procesních právech. Jakkoli je pravdou, že v případě nezastoupených účastníků řízení bývá potřeba poučení o procesních právech a povinnostech těchto účastníků naléhavější (nejde-li o osobu práva znalou), nelze přehlédnout, že poučení dle §5 o. s. ř. "má být přiměřené situaci a brát v úvahu všechny okolnosti případu" (srov. nález Ústavního soudu I. ÚS 4004/14 ze dne 22. 9. 2015). Stěžovatel ovšem, obdobně jako v jím podaném odvolání, nepřiblížil, v čem konkrétně se mu poučení nedostalo, a přesto se mu je mělo dostat. V této souvislosti je třeba připomenout, že není věcí soudu, aby jakéhokoli účastníka řízení poučoval o hmotném právu (nejde-li o případy zákonem předvídané) či bezbřeze o procesních právech a povinnostech, poněvadž tím by porušil rovnost účastníků řízení. Není myslitelné, aby soud "poučoval" žalobce o tom, jak má žaloba vypadat co do jejího obsahu, aby jí snad bylo možno vyhovět, aby byla úspěšná, ani žalovaného o tom, jak jí má čelit. Tuto námitku stěžovatele je proto třeba odmítnout.
Námitka, že nalézací soud dospěl k závěru o rušení držby Hotelu Bílá růže, přestože policie odložila trestní věc podezření ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu, je lichá, jelikož odložení dané trestní věci nikterak nepředjímá absenci rušené držby, když rušit držbu je možno i jinak než pácháním trestné činnosti. Rušení držby tím není vyloučeno.
Pokud jde o námitku stran výpovědi nájemní smlouvy, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel namísto toho, aby vyčkal na soudní rozhodnutí sporu o platnost nájemní smlouvy, dotčený hotel obsadil svépomocí, ba dokonce s asistencí třetích osob a za použití násilí. Takové počínání nemůže požívat ochrany.
Konečně ani námitce opomenutých důkazů (posouzení stavu plynových spotřebičů a revize plynových zařízení) nemohl dát Ústavní soud za pravdu. Stěžovateli lze přisvědčit jen potud, že krajský soud se ve svém usnesení o těchto důkazních návrzích nezmiňuje, nicméně z jeho odůvodnění je zřejmé, že jde o návrhy naprosto nezpůsobilé dosíci změny postoje v otázce rušené držby, obzvláště když se v případě argumentu technickým stavem plynových zařízení a spotřebičů paradoxně jednalo o realizaci jednoho ze způsobů, kterým k rušení držby naopak mělo (neoprávněně) docházet. Ve výsledku tak stěžovatel nemohl být zkrácen na svých procesních právech.
Ze všech uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu