ECLI:CZ:US:2015:4.US.3418.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3418/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelů Mgr. Marty Stuchlíkové a Ing. Karla Stuchlíka, právně zastoupených advokátkou Mgr. Danou Galuszkovou, Masarykovy sady 51/27, Český Těšín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2009 sp. zn. 20 C 12/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. 19 Co 291/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 30 Cdo 958/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé ve svém návrhu vycházejí z toho, že obecné soudy nerespektovaly v ústavní stížností napadených rozhodnutích jejich nárok na reálnou náhradu škody a úplnou reparaci za ztrátu domova a existenčních jistot v ČR v důsledku nezákonných rozhodnutí soudů v 17letém soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 33/2004. Současně mělo být zasaženo do jejich práva projednání věci bez zbytečných průtahů a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Uvedeným postupem obecných soudů tak mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantovány čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8, čl. 14 a čl. 41 Úmluvy o lidských právech a svobodách.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali zaplacení náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to ve výši 24.000.000,- Kč. Tato částka podle náhledů stěžovatelů odpovídá reparaci za ztrátu domova a existenčních jistot v ČR.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu na náhradu nemajetkové újmy zcela zamítl s odůvodněním, že řízení vedené pod sp. zn. 16 C 33/2004 svým charakterem nepředstavuje pro stěžovatele takový typ sporu, který by měl pro ně zvýšený význam (nejedná se např. o záležitost trestní, osobního stavu, rodinně právní, pracovněprávní apod.).
K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku 54.000,- Kč a co do částky 23.946.000,- Kč byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že ve věci 16 C 33/2004 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť samotné řízení trvalo více jak 15 let. Soud při výpočtu přiměřeného zadostiučinění vycházel z doporučení ESLP a za každý rok trvání řízení přiznal částku 15.000,- Kč, ovšem zároveň využil možnosti snížení poskytnutého zadostiučinění, a to z důvodu složitosti řízení, jednání stěžovatelů a významu řízení pro stěžovatele.
Na základě podaného dovolání Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek soudu druhého stupně, a to v tom rozsahu v jakém tento potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tedy v části, kterou došlo k zamítnutí návrhu na náhradu škody ve výši 23.946.000,- Kč. Důvodem pro tento postup byla především skutečnost, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku významu předmětu řízení pro stěžovatele - ten měl být hodnocen jako standardní nikoliv snížený.
Městský soud v Praze následně rozhodl tak, že zavázal žalovanou uhradit stěžovatelům částku 81.000,- Kč, přičemž co do částky 23.865.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud stěžovateli podané dovolání odmítl s tím, že tito neprokázali následky nepřiměřeně dlouho vedeného řízení.
Podle náhledů stěžovatelů přiznané odškodnění zdaleka neodpovídá charakteru újmy, která jim byla způsobena. Je možné konstatovat, že se jedná pouze o formální uspokojení zákonného nároku stěžovatelů, fakticky však došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatelé od samého počátku tvrdili a prokazovali charakter újmy vzniklé v souvislosti se 17letým soudním sporem. Je nepochybné, že tak dlouho trvající soudní spor měl značný vliv na rodinný, osobní i profesní život stěžovatelů. Podle evropské judikatury pak musí být právo na reparaci skutečné, tedy odpovídající reálné výši a charakteru způsobené újmy. Je tedy nezbytné posoudit, zda dosud obecně přijímaná částka 15.000,- Kč za rok průtahů je při individuálním vyhodnocení daného případu adekvátní. Stěžovatelé mnohokrát poukazovali na to, že v souvislosti s vedením soudního sporu před Okresním soudem v Karviné sp. zn. 16 C 33/2004 museli ukončit své podnikání v ČR, čímž přišli o zdroj obživy celé své rodiny. Při posuzování předmětného případu nelze podle stěžovatelů přehlížet, že v minulosti docházelo v souvislosti s jednáním protistrany tj. Oldřicha Krzeminského k takovému jednání, jež vyústilo až k trestnímu stíhání pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci. Dále došlo nejméně ve třech případech ke stresujícímu obtěžování členů rodiny ze strany Oldřicha Krzeminského.
Z důvodu neúčelné soudní ochrany požádali stěžovatelé s rodinou o mezinárodněprávní ochranu, které se jim v roce 2000 v Kanadě také dostalo. V důsledku opuštění republiky však nemohli využívat své dosavadní vzdělání a v podstatě museli začínat s celou rodinou znova. Předmětný soudní spor byl ukončen až v roce 2012, kdy však stěžovatelé již 13 let žili v Kanadě a návrat do ČR nebyl reálný. Obecné soudy tato tvrzení stěžovatelů zcela ignorovaly, čímž došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, neboť soudy se s tvrzeními žalobců nijak nevypořádaly. V původním řízení stěžovatelů u Okresního soudu v Karviné docházelo soustavně po dobu bezmála 18 let k porušování práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelé uplatnili již dne 20. 2. 1995 v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 29 C 267/1994 vzájemný návrh, o kterém nebylo jednáno po dobu 9 let až do prosince 2003, kdy příslušný okresní soud vzájemný návrh stěžovatelů k samostatnému projednání vyloučil a věc začala být vedena pod sp. zn. 16 C 33/2004.
Stěžovatelé zásadně nesouhlasí s argumentací obecných soudů, podle nichž byly průtahy v řízení způsobené mimo jiné samotnými stěžovateli. Soudy zdůrazňují jedinou žádost žalobců o prodloužení lhůty k provedení úkonu o jeden měsíc. Opomíjejí však skutečnost, že prvostupňovému soudu v původním řízení trvalo 9 let, než začal řešit protinávrh žalobců a vyloučil ho z původního řízení pod sp. zn. 16 C 33/2004. Pokud stěžovatelé využívali svých zákonných práv podat opravný prostředek, pak toto jim nelze přičítat k tíži. Pokud byla nařízená jednání odročována z důvodu neúčasti protistrany, pak tato skutečnost opět nemůže být přičítána stěžovatelům.
Podle náhledu stěžovatelů obecné soudy nevyhodnotily skutečnost, že prvních devět let, kdy jejich protinávrh nebyl nijak řešen, mělo pro život stěžovatelů zásadní význam. Soudy se např. nezabývaly tím, že stěžovatelé předložili jako důkaz Refugees statue, který dokazuje odůvodněnost žádosti o poskytnutí oprávnění žít v jiné zemi. Uvedená listina podle stěžovatelů dostatečně dokazuje nestandardní následky léta neřešeného soudního sporu.
Dne 3. 11. 2014 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž stěžovatelé uvádí, že předkládají důkazy, které nebyly v předchozím podání provedeny, neboť v době odeslání ústavní stížnosti nebyly právní zástupkyni stěžovatelů k dispozici. Stěžovatelé v doplnění ústavní stížnosti prakticky zopakovali svoji právní argumentaci obsaženou již v původní ústavní stížnosti. Nově pak uvedli, že obecné soudy ignorovaly prokázané okolnosti udělení nestandardní amnestie žalovanému v roce 1998, kterou mu měl udělit Okresní soud v Karviné.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy vyšly jednak z příslušné zákonné úpravy a jednak z dostupné judikatury.
Při rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění je nutno nejprve ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny ověřit, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Je-li tento předpoklad naplněn, je třeba posoudit, zda v důsledku (příčinná souvislost) takového výkonu veřejné moci vznikla žadateli (žalobci) nemajetková újma. Konečně je nutno uvážit, zda, v jaké formě a v jaké výši bude zadostiučinění poskytnuto. Při posouzení vzniku nemajetkové újmy se přitom uplatní pevná (byť vyvratitelná) domněnka, že nepřiměřená délka řízení takovou újmu působí, aniž by v tomto směru žadatel (žalobce, stěžovatel) musel předkládat jakékoliv důkazy.
V projednávaném případě je z napadených rozhodnutí obecných soudů zřejmé, že tyto po projednání věci dospěly k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo a je tedy třeba zabývat se otázkou kompenzace vzniklé nemajetkové újmy. S ohledem na délku soudního řízení nelze poskytnutí jiné, než finanční formy zadostiučinění, považovat za dostatečné. Bylo na obecných soudech, aby s ohledem na demonstrativní výčet kritérií, ovlivňujících výši poskytnuté kompenzace za způsobenou nemateriální újmu stanovily konkrétní finanční částku, která má být účastníku řízení poskytnuta. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, která kritéria se stala předmětem hodnocení obecných soudů a z jakých důvodů byla tato procentním zvýšením či snížením individualizována na projednávaný případ. Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
Namítají-li stěžovatelé, že obecné soudy nezohlednily při určení náhrady za způsobenou nemateriální újmu poskytnutí kanadského azylu, lze konstatovat, že daná okolnost nemůže mít vliv na stěžovatelům způsobenou újmu. Původní žaloba stěžovatelů totiž vycházela ze soukromoprávního sporu stěžovatelů s Oldřichem Krzeminským. Odpovědnost ČR za jednání osoby soukromého práva by bylo lze dovodit pouze a jedině v případě, že by stát na tuto osobu přenesl, byť jen fakticky, část svých pravomocí, což se však zjevně nestalo. V předmětném případě je třeba odlišit nárok stěžovatelů, plynoucí pro ně z nepřiměřeně dlouhého soudního řízení a nárok na náhradu škody vzniklou v důsledku tvrzeného nuceného opuštění České republiky, což je v demokratickém právním státě nepřípustné. Pokud se stěžovatelům dostalo v roce 2000 v Kanadě mezinárodní ochrany, muselo to být zjevně z jiného důvodu, než je délka soudního řízení. Státní moc může na jednání soukromé osoby reagovat až s určitým odstupem, a to formou správního či trestního řízení. Jen na okraj lze též poznamenat, že není v pravomoci obecných soudů, jak se stěžovatelé domnívají, udělovat komukoliv amnestii, tato výsada náleží toliko prezidentovi ČR.
Namítají-li stěžovatelé porušení zásad spravedlivého procesu nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo, byť je třeba uvést, že samotná délka řízení, v níž bylo rozhodováno o odškodnění stěžovatelů, je na hraně ústavnosti.
Pokud stěžovatelé namítli porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 ověřil, že stěžovatel uplatnil před soudem svá tvrzení, byla mu dána možnost účastnit se jednání soudu, jakož i čerpat řádné a mimořádné opravné prostředky, o kterých bylo rozhodnuto.
Stěžovatelům je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že celková délka soudního řízení byla v předmětném případě alarmující, nicméně nelze dospět k závěru, že by obecné soudy nepřiznáním zadostiučinění v řádu desítek miliónů korun, zasáhly do jejich základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu