ECLI:CZ:US:2015:4.US.364.15.1
sp. zn. IV. ÚS 364/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Horymíra Pekaře, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Annou Kapsovou, Všehrdova 525, Uherské Hradiště, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 60 Co 444/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2093/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel podal žalobu k Okresnímu soudu ve Zlíně proti žalovanému Antonínu Kočařovi o zaplacení 150.000,- Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatel uzavřel s žalovaným dne 20. 4. 2000 kupní smlouvu na automobil BMW 525 i RZ X a dnem podpisu kupní smlouvy zaplatil žalovanou kupní cenu. V době prodeje bylo auto v servisu, přičemž bylo dohodnuto, že si po opravě auto vyzvedne stěžovatel. Asi po 14 dnech od sepsání kupní smlouvy předal žalovaný stěžovateli velký a malý technický průkaz od vozidla a byl proveden přepis vozidla na dopravním inspektorátu na jeho osobu. Auto z autoservisu však stěžovateli vydáno nebylo, neboť bylo předmětem vyšetřování ze strany Policie ČR. V druhé polovině května proběhlo mezi stěžovatelem a žalovaným jednání, na jehož základě se žalovaný zavázal vrátit stěžovateli částku 150.000,- Kč a ten mu vrátil malý a velký technický průkaz. Žalovaný svému závazku nedostál.
Věcí se opakovaně zabýval Okresní soud ve Zlíně, který svým rozsudkem ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. 8 C 61/2008 rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 150.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení, a to od 1. 6. 2000 do zaplacení. K odvolání žalovaného, který vznesl námitku promlčení, dospěl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v ústavní stížností napadeném rozsudku tak, že žalobu stěžovatele zamítl.
Odvolací soud posoudil vzájemné nároky účastníků řízení vyplývající z neplatné kupní smlouvy jako závazek synallagmatický. Subjektivní promlčecí doba počala běžet v polovině května 2000 a skončila v polovině května 2002. Objektivní tříletá, popř. desetiletá promlčecí doba počala běžet dnem 20. 4. 2000, kdy podle tvrzení stěžovatele předal stěžovatel žalovanému kupní cenu. Stěžovatel přitom uplatnil svůj nárok u soudu až žalobou ze dne 5. 12. 2007, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby a tříleté objektivní promlčecí doby. Ke dni podání žaloby desetiletá objektivní promlčecí doba neuplynula. Nicméně pokud marně uplynula alespoň jedna z promlčecích dob, nelze oprávněnému právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat.
Stěžovatel využil svého práva podat dovolání, nicméně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že toto není přípustné, neboť stěžovatel neuvedl, jaká právní otázka by měla jeho přípustnost založit. Stěžovatel je však toho názoru, že uvedenou podmínku splnil, neboť napadený rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pokud se týká vyřešení otázky hmotného práva. Zcela se přitom ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně. Uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba uvést, že stěžovatel formálně právně nenapadl usnesení Nejvyššího soudu, nicméně toto rozhodnutí ke svému návrhu přiložil, a proto Ústavní soud vztáhl stěžovatelův návrh na zrušení rozsudku krajského soudu i na usnesení Nejvyššího soudu. Bez tohoto by bylo nutno považovat návrh stěžovatele za nepřípustný.
Dále je nutno konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy vyšly jednak z příslušné zákonné úpravy a jednak z dostupné judikatury.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). To se však v předmětném případě nestalo. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že posouzení přípustnosti dovolání je věcí Nejvyššího soudu.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu