ECLI:CZ:US:2015:4.US.3784.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3784/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti L. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou se sídlem na adrese Brno, Cejl 62b, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 38 Co 20/2014-536, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. prosince 2014, se stěžovatelka (matka nezletilých dětí) podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 38 Co 20/2014-536 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
2. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 0P 324/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. října 2013 č. j. 0P 324/2011-487, kterým bylo rozhodnuto o úpravě styku k dceři a synovi stěžovatelky. Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, neboť nesouhlasila s rozhodnutím o úpravě styku a o uložených nákladech řízení státu.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. ohledně úpravy styku s nezletilými dětmi tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými od 1. prosince 2014 do 28. února 2015 každý lichý týden v roce v sobotu od 14.00 hod. do 16.30 hod. formou asistovaného styku. Od 1. března 2015 do budoucna pak každý lichý týden v roce v sobotu od 9.00 hod. do 18.00 hod., vyjma měsíce července každého roku, a dále každoročně 25. prosince od 9.00 hod. do 18.00 hod. V napadeném V. výroku rozsudek soudu I. stupně odvolací soud změnil tak, že matka i otec jsou povinni nahradit státu na nákladech řízení každý částku 37 202 Kč.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila provedené důkazní řízení a právní závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a tvrdila, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, nemají oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu, a jsou nepřezkoumatelná. Obecné soudy vycházely podle názoru stěžovatelky z nedostatečně zjištěných skutkových okolností, neměly učinit z revizních znaleckých posudků tak jednoznačný závěr, jaký učinily, protože revizní znalecké posudky nelze považovat za jednoznačné (odpovědi na položené otázky někdy nejsou podloženy výsledky vyšetření a závěry nejsou řádně odůvodněny). Pokud pak odvolací soud vady revizních znaleckých posudků nerozpoznal a přihlížel k nim, jednalo se podle názoru stěžovatelky o libovůli soudu. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud měl vzhledem k existenci důvodné obavy o zdraví nezletilé dcery styk s otcem zakázat. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 253/98, III. ÚS 166/95, I. ÚS 101/97 a I. ÚS 585/04.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Oba ve věci rozhodující soudy se přiklonily k umožnění styku otce s nezletilými dětmi, přičemž lze konstatovat, že provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, v jejich vzájemném kontextu. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".
10. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].
11. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb.m.s.). Není důvod pochybovat, že odvolací soud z těchto principů vycházel.
12. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelky, že napadené rozhodnutí je projevem libovůle odvolacího soudu, která nemá oporu v provedených důkazech. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427, dostupný na http://nalus.usoud.cz). K tomu Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Za porušení právní jistoty a libovůli proto nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna (srov. str. 4 až 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
13. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení namítaného práva na spravedlivý proces, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, včetně souvisejícího návrhu na odklad vykonatelnosti, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. ledna 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu