ECLI:CZ:US:2015:4.US.3814.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3814/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti společnosti PODA, a. s., se sídlem 28. října 1168/102, Moravská Ostrava, Ostrava, IČ: 258 16 179, zastoupené Mgr. Ing. Hanou Továrkovou, advokátkou se sídlem tř. Kpt Jaroše 1844/28, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2013 č. j. 1 Co 19/2013-189 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2012 č. j. 23 EC 84/2011-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti ze dne 12. 12. 2013, doplněné podáním ze dne 28. 4. 2014 navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
II.
Krajský soud v Ostravě rozhodl ve věci žalobkyně Ochranné organizace autorské - sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s., jako kolektivního správce (dále "žalobkyně" či "kolektivní správkyně") majetkových práv autorů a jiných nositelů práv podle §95 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), domáhající se přiznání částky 42 523,40 Kč proti žalované PODA, a. s. (dále jen "stěžovatelka") tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni 42 523,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I.). Uvedl, že stěžovatelka užila předměty ochrany, a to sdělováním díla veřejnosti kabelovým přenosem televizního vysílání bez řádně uzavřené licenční smlouvy s kolektivním správcem, který dotčené nositele (včetně kameramanů a střihačů) kolektivně spravovaných práv zastupuje na základě oprávnění k výkonu kolektivní správy podle rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 5. 8. 2009 č. j. MK-S 2797/2009 OAP. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně vyzývala stěžovatelku k uzavření licenční smlouvy, stěžovatelka však zdůvodnění navýšené odměny odmítala, jednání ukončila a ani nezvolila odpovídající prostředek právní ochrany (např. žalobu na nahrazení projevu vůle, měla-li za to, že návrh smlouvy je neopodstatněný). Stěžovatelka vůči žalobkyni nevznesla (s výjimkou protestu proti inflačnímu navýšení) ani žádné konkrétní požadavky na vyjednání individuální odměny (např. z důvodu odlišného užití díla), avšak bez licence předměty ochrany užívala a platila za toto užití podle své úvahy. V řízení ani nebylo prokázáno, že by licenční návrh obsahoval odměnu, která by byla v rozporu s obvykle požadovanou odměnou za poskytnutou licenci, že by autorská odměna nebyla zveřejněna v tzv. sazebníku nebo že by další provozovatelé uzavřeli licenční smlouvu za jiných podmínek. Soud pro úplnost poukázal na to, že počet uživatelů se odvíjí nejen od kvality technických zařízení, nýbrž stejně, ne-li ve větší míře, od kvality přenášených děl, jejich jedinečnosti a originality.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu ve výše uvedené výrokové části potvrdil. Odvolací soud v obsáhlém odůvodnění zdůraznil, že krajský soud učinil správný závěr o skutkovém stavu, o důvodnosti žaloby a o tom, že žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Konkrétně odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně neporušila kontraktační povinnost, neboť vyvinula dostatečnou součinnost k uzavření smlouvy, pokoušela se o smírné vyřešení věci ještě v řízení před ním samotným. Jednání stěžovatelky posoudil jako obstrukční, odlišil závěry a rozhodnutí v souzené věci od vlastních rozhodnutí sp. zn. 1 Co 81/2008 a 1 Co 287/2008 a zdůraznil, že povinnosti uložené kolektivním správcům autorským zákonem jsou povahy veřejnoprávní, jsou tedy stanoveny kogentně, nemohou být vyloučeny a jsou předmětem dohledu ze strany Ministerstva kultury. Dále připomněl, že přiměřenost smluvních podmínek je otázkou právní, která musí být posouzena soudem vždy podle konkrétních okolností případu stejně, a konečně zdůraznil, že při sjednávání smluvní odměny za užití předmětu ochrany je smluvní svoboda stran omezena legálním kogentním požadavkem přiměřenosti a rovnosti (§100 odst. 6 autorského zákona), když jejich porušení stěžovatelkou nebylo v řízení tvrzeno ani prokazováno. Vrchní soud také uvedl, že odměna požadovaná žalobkyní není ani při srovnání s jinými kolektivními správci v zásadním nepoměru, naopak je nižší a ani z tohoto důvodu nelze usuzovat, že by zneužila svého dominantního postavení.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí skutkového stavu a dosavadního průběhu řízení poukázala na to, že došlo k zásahu do jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť jí byla uložena povinnost hradit žalobkyni obvyklou odměnu (resp. dvojnásobek) za užití pořadů, které nejsou autorským dílem v oboru žalobkyní spravovaném a ve prospěch subjektů, které na odměnu podle autorského zákona nemají nárok. Na neověřitelnost a nepřiměřenost výše odměny stěžovatelka opakovaně upozorňovala a v ústavní stížnosti připomněla, že odměna je nepřiměřená pro všechny uživatele předmětů ochrany a žalobkyní (kolektivní správkyní) není doložen způsob jejího stanovení.
Stěžovatelka porušení práva na soudní ochranu spatřuje v rozhodnutí odvolacího soudu, které je v rozporu s jejím (z jeho dosavadní judikatury vyplývajícím) legitimním očekáváním, vykazuje znaky subjektivismu a selektivního přístupu obou soudů k účastníkům řízení, čímž porušily zásadu rovnosti v řízení. Stěžovatelka konečně (v doplnění ústavní stížnosti) uvedla, že je jí známo, že i ostatní uživatelé předmětů ochrany s výší odměny a se způsobem jejího stanovení nesouhlasí, i když ne každý z nich zvolil cestu soudní.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
IV.
Účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) byla v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Vrchní soud v Olomouci v prvé řadě uvedl, že důvody uváděné v ústavní stížnosti se shodují s odvolacími námitkami stěžovatelky a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, když k jednotlivým bodům ústavní stížnosti podrobněji připomněl argumentaci tam uvedenou a konkretizovanou s ohledem na obsah ústavní stížnosti.
Obdobně také Krajský soud v Ostravě poukázal na to, že obě argumentace stěžovatelky (tj. uváděné v řízení před ním a v ústavní stížnosti) jsou v podstatě shodné a uvedl, že z odůvodnění jeho rozsudku lze dostatečně seznat důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. Krajský soud navíc připomněl, že stěžovatelka přehlíží, že v souzené věci se spor netýkal stanovení přiměřené odměny, nýbrž vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona; to, že stěžovatelka má na věc jiný názor, nemůže samo o sobě znamenat, že k odlišnému závěru krajský soud dospěl za cenu porušení jejích ústavních práv.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření v prvé řadě poukázala na okolnosti, které provázely předmět sporu, tj. na změnu sazebníku jako podkladu pro uzavírání licenčních smluv v období po 1. 10. 2010, přičemž zdůraznila, že stěžovatelka užila předměty ochrany vedlejší účastnice, ač s ní neměla řádně uzavřenou licenční smlouvu. Žalobkyně konečně podotkla, že stěžovatelka v průběhu řízení nikdy nenamítla, že by neprovozovala kabelovou televizi - tedy, že by neužila předmět ochrany. Dále vedlejší účastnice podala stručná vyjádření k jednotlivým námitkám stěžovatelky, ohradila se proti jejímu tvrzení, že by vyplácela vybrané autorské odměny libovolně; činí tak pouze v souladu s Rozúčtovacím řádem (schváleným Ministerstvem kultury) a pouze za skutečné a ověřitelné užití autorských děl. Poukázala dále na to, že již v předcházejícím řízení řádně odůvodnila výši požadované autorské odměny a její přiměřenost a zdůraznila, že stěžovatelka svévolně neodváděla autorské odměny, ač autorská díla ke svému hospodářskému prospěchu (zpřístupňováním) užívala.
Na vyjádření účastníků a vedlejší účastnice stěžovatelka reagovala replikou ze dne 18. 11. 2014, v níž opětovně poukázala na to, že někteří uživatelé předmětů ochrany nepovažují stanovení výše odměn za transparentní, setrvala na stanovisku, že v řízení nebylo prokázáno, že došlo k neoprávněnému užití předmětu ochrany a konečně, že nelze tolerovat svévolnou praxi kolektivních správců při zvyšování autorských odměn. Ústavní soud již nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovatelky účastníkům a vedlejší účastnici k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
V.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah vyžádaného spisu i naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatelky vyloučeno ani omezeno.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka především vyjadřuje nesouhlas se stanovením transparentní výše přiměřené licenční odměny ze strany žalobce (resp. šířeji kolektivních správců), přičemž ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů, které vyhověly návrhu žalobce. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že civilní soudy postupovaly v souladu se zjištěným stavem, z něj činily adekvátní závěry, jež nelze považovat za mechanické či formalistické. Oba soudy navíc - když meritem řízení bylo v prvé řadě posouzení užití předmětu ochrany bez řádně uzavřené licenční smlouvy s kolektivním správcem a tomu korespondující vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni - obšírně a zřetelně vysvětlily další otázky týkající se například veřejnoprávních povinností uložených kolektivním správcům, přiměřenosti smluvních podmínek, požadavku přiměřenosti a rovnosti či otázek možného zneužití dominantního postavení kolektivního správce (kolektivních správců).
Ústavní soud dodává, že neústavnost napadeného rozhodnutí nemůže způsobit ani okolnost, že v jiné věci rozhodoval vrchní soud odlišně. Při rozhodování soudy posuzují každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem a případně dalším podmínkám. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v souvislosti s přezkoumáváním ústavní stížností napadených rozhodnutí posuzoval správnost rozhodování soudů v návaznosti na jejich další, ústavní stížností nenapadená, rozhodnutí. Ústavní soud konečně na tomto místě připomíná vlastní judikaturu týkající se obdobné věci (viz. usnesení sp. zn. I. ÚS 3325/09), když ani v právě souzené věci nemá důvod postupovat jinak.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Takovým porušením nemohl být především "zásah" do práva na ochranu vlastnictví stěžovatelky, když to byla právě stěžovatelka, jež užila předmět ochrany bez řádně uzavřené licenční smlouvy za okolností, které dostatečně popsal a kvalifikoval již krajský soud a potvrdil soud odvolací.
Právo na spravedlivý (řádný) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu