ECLI:CZ:US:2015:4.US.3838.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3838/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele BAUHAUS k. s., se sídlem Strážní 7, Brno, zastoupeného JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou, se sídlem Ponávka 2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2036/2014-477 ze dne 27. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 463/2012-418 ze dne 14. března 2013 jako nepřípustné. Tímto rozsudkem výrokem I. potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012 č. j. 41 Cm 84/2003-377 v napadené části výroku I., jíž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 1 000 000 Kč, a ve výroku III. a v napadené části výroku II. je změnil tak, že žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. února 2008 do zaplacení zamítl (výrok II.). Dalším výrokem III. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 221 239 Kč a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud již usnesením ze dne 29. 10. 2013 č. j. 23 Cdo 2828/2013-452 dovolání stěžovatele podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s odůvodněním, že "jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat". Ústavní soud toto usnesení Nejvyššího soudu nálezem ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 zrušil. V nálezu Ústavní soud uvedl, že odůvodnění napadeného usnesení nesplňuje požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, neboť pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy toliko odkaz na text příslušného ustanovení o. s. ř.), je nedostatečné a současně nepřezkoumatelné. Dále uvedl, že odůvodnění napadeného usnesení sestávalo pouze z jedné významově nesrozumitelné a zjevně neúplné věty. Nelze tak postavit najisto, v čem konkrétně Nejvyšší soud naplnění předpokladů pro svůj postup, tj. pro odmítnutí dovolání, spatřuje.
Nejvyšší soud po kasačním nálezu rozhodoval o dovolání stěžovatele znovu usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností.
Podle stěžovatele odůvodnění dovolacího soudu opět nenaplňuje požadavky na náležité odůvodnění, neboť ve vztahu ke konkrétním otázkám, které stěžovatel v rámci odůvodnění dovolání dovolacímu soudu předložil, se dovolací soud nevyjádřil. Stěžovatel je nadto přesvědčen, že závěry Nejvyššího soudu o absenci údajů v dovolání stěžovatele, pro které nelze v řízení pokračovat, jsou nesprávné. V jeho dovolání jsou obsaženy veškeré náležitosti, které stanoví ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť jejich splnění je v textu dovolání stěžovatele konstatováno a při posouzení celého obsahu jeho dovolání a argumentů v něm obsažených je splnění těchto předpokladů zřejmé.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nejvyšší soud při novém projednání dovolání stěžovatele opětovně dospěl k závěru, že podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. je na místě dovolání stěžovatele odmítnout, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pouhý argument, že odvolací soud nesprávně posoudil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění, včetně jeho výše, navíc založený na vlastních skutkových závěrech dovolatele, které se ze spisu nepodávají, nemůže být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Navíc, co se týče uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pak je třeba konstatovat, že důvodně nemůže být tento dovolací důvod uplatněn, jestliže dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci a přitom vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Je namístě též uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 a 23 Cdo 1192/2014).
Ústavní soud má za to, že na rozdíl od předchozího odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání, které bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno, lze z odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí seznat, z jakých důvodů došlo k odmítnutí dovolání stěžovatele. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, jakým způsobem tento soud vyhodnotil text stěžovatelova dovolání a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil.
V projednávané věci tak nelze z ústavněprávního hlediska proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nic namítat, neboť Nejvyšší soud svůj úsudek odůvodnil v intencích ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., které mu - podobně jako Ústavnímu soudu ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - umožňuje rozhodnutí odůvodnit pouze stručně (srov. sp. zn. II. ÚS 3890/13, III. ÚS 3483/14, IV. ÚS 1739/14 a další).
Právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, anebo dokonce právo na obligatorní meritorní přezkum podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek. Ústavní stížnost totiž přináší především polemiku o rozsahu možné "stručnosti" odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu přísluší posuzování přípustnosti dovolání, tedy mj. i posouzení, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud do této činnosti není v zásadě oprávněn zasahovat (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13). Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů (sp. zn. IV. ÚS 3345/14, IV. ÚS 738/14).
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu