ECLI:CZ:US:2015:4.US.3864.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3864/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky BSB 1881, s. r. o., se sídlem Praha 3, Kubelíkova 1780/21, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Šaldova 34/466, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2014 č. j. 1 To 60/2014-13, č. j. 1 To 61/2014-13 a č. j. 1 To 62/2014-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž byly zamítnuty její stížnosti proti usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování. Těmito usneseními policejního orgánu byla po předchozím souhlasu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zajištěna tři motorová vozidla stěžovatelky jako náhradní hodnoty za věci, které tvořily výnos z trestné činnosti, pro níž je stěžovatelka stíhána (konkrétně pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 dost. 1, 3 trestního zákoníku).
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 2, čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, směřují primárně proti řízení, které předcházelo výše uvedeným rozhodnutím o zajištění věcí. Krajský soud v Hradci Králové v jeho rámci na základě stížnosti stěžovatelky svými rozhodnutími z 18. 9. 2014 zrušil usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové o prodeji předmětných věcí, a to z důvodu procesní vady, neboť podle jeho názoru absentovalo předchozí rozhodnutí o zajištění těchto věcí. Stěžovatelka má za to, že Krajský soud v Hradci Králové tímto způsobem dal policejnímu orgánu a státnímu zástupci jasnou instrukci, jak dále ve vztahu k předmětným věcem postupovat, čímž porušil princip nezávislosti soudu a rovnosti účastníků řízení a postavil se na stranu obžaloby.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění věcí stěžovatelky byly splněny. Pokud jde o námitky proti rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2014, z petitu návrhu vyplývá, že tato rozhodnutí stěžovatelka nenapadá. Nicméně Ústavní soud dodává, že bylo povinností krajského soudu, aby vyložil mj. i právní úvahy, které jej k vydání takových rozhodnutí vedly (srov. §134 odst. 2 trestního řádu). Jestliže tedy Krajský soud v Hradci Králové tuto svou povinnost důsledně splnil, postupoval zákonným způsobem a zcela v intencích spravedlivého (řádného) procesu a nijak tím neporušil svou úlohu nestranného arbitra.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu