ECLI:CZ:US:2015:4.US.404.15.1
sp. zn. IV. ÚS 404/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky MUDr. Tatiany Sotorník CSc., právně zastoupené advokátkou JUDr. Dalilou Pelechovou, Čs. legií 1364/20, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 14 Co 333/2014 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 C 14/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na svém bývalém manželovi výživného rozvedené manželky, a to ve výši 10.000,- Kč měsíčně. Okresní soud v Ostravě rozhodl o jejím návrhu tak, že se zamítá. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatelka považuje názor obecných soudů za naprosto nepřijatelný a nacházející se za hranicí přijatelné ústavně konformní interpretace právních předpisů. Tvrzení obecných soudů, že starobní důchod nedosahující částky 11.000,- Kč je v případě osaměle žijícího sedmdesátníka částkou, která zabezpečuje jeho životní potřeby, je zcela očividně necitlivé, nepravdivé a sociálně neakceptovatelné.
Stěžovatelka považuje za nepochybné to, že výše starobního důchodu, který pobírá, jí s ohledem na její věk a zdravotní stav přinášející zvýšené výdaje, zdaleka nepostačuje k zabezpečení zachování důstojné životní úrovně a navzdory svému prestižnímu vzdělání a společensky záslužné celoživotní práci, je stěžovatelka odkázána na starobní důchod, díky čemuž se propadla její životní úroveň pod hranici chudoby a stěžovatelka doslova živoří.
Považovat tento stav za akceptovatelný a označovat jej jako situaci, kdy se je stěžovatelka schopna sama živit, je podle ní naprosto nepřijatelné a nevhodné. Stěžovatelka si je vědoma, že v podobné nebo dokonce v horší situaci se nachází velká část obyvatelstva důchodového věku, to však nemůže být důvodem toho, aby obecné soudy nevhodně paušalizovaly a odpíraly stěžovatelce ochranu, kterou jsou jí povinny poskytnout.
Dále stěžovatelka poukazuje na to, že její případ představuje příklad problému dotýkajícího se celé řady starobních důchodců, speciálně pak především rozvedených žen, které podstatnou část života věnovaly péči o domácnost a výchově dětí, což se po rozvodu zásadním způsobem podepsalo na výši jejich starobního důchodu. Předmětný případ tedy přesahuje stěžovatelčiny zájmy a zaslouží si speciální zvýšené pozornosti Ústavního soudu.
Obecné soudy odkázaly stěžovatelku na sociální pomoc státu a zcela popřely subsidiární roli práva sociálního zabezpečení spočívající v tom, že záchranná síť státu zásadně nastupuje až v případě, kdy její adresát není schopen zabezpečit své potřeby sám, nebo v případě, že není možné nároky vůči subjektům, které jsou povinny přispět adresátovi na jeho potřeby na základě hmotněprávních předpisů.
Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že starobní důchod nemůže zaručit její alespoň základní důstojnou existenci, zatímco příjmy vedlejšího účastníka několikrát převyšují průměrný plat. Faktické přesunutí vyživovací povinnosti z vedlejšího účastníka na stát, spočívající v nutnosti využívat instituty práva sociálního zabezpečení, představované limity příplatků za léky a léčebné úkony, příspěvkem na bydlení apod. je zcela nepřípadné opomenutí přednosti soukromoprávních vyživovacích povinností před aplikací záchranné sociální sítě státu.
Obecné soudy svojí svévolnou interpretací právních předpisů, zcela zřetelně nesprávným a svévolným výkladem pojmu "schopnost sám se živit", zásadním způsobem zasáhly do základních práv stěžovatelky, přičemž nešťastným a nepřípadným způsobem aplikovaly právní normu dopadající na právní poměry široké, sociálně ohrožené a zásadně bezbranné skupiny osob, což zásadním způsobem zvyšuje naléhavost problému a potřebu jednoznačného a návodného vyjádření Ústavního soudu. V souvislosti se svojí ústavní stížností stěžovatelka odkázala též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/13.
Stěžovatelka má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na přiměřené zabezpečení, jež je jí garantováno čl. 30 Listiny.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy vyšly jednak z příslušné zákonné úpravy a jednak z dostupné judikatury.
Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se obecné soudy s argumentací stěžovatelky vypořádaly, když uvedly, ze kterých ustanovení zákona vycházely, provedly jejich interpretaci a následně tato ustanovení zákona aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí nelze vytknout nedostatečnost, nepřesvědčivost či extrémní výklad. Ústavnímu soudu přísluší zasáhnout do rozhodování obecných soudů pouze v případech ohrožení základních lidských práv, což se v předmětném případě nestalo.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu