ECLI:CZ:US:2016:1.US.1241.16.1
sp. zn. I. ÚS 1241/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, Masarykovo náměstí 1458, Pardubice - Zelené předměstí, právně zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem Na Příkopě 22, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015 č. j. 9 Cmo 355/2011-2095 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 č. j. 23 Cdo 5153/2015-2259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastník se žalobou podanou dne 21. 4. 2000 u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal na stěžovatelce, resp. jejím právním předchůdci, náhrady škody ve výši 8 600 000 Kč. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 1. 11. 2004, kdy soud I. stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky soudního řízení nebyla uzavřena pojistná smlouva. Z toho důvodu nalézací soud žalobu zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 1. 8. 2005 č. j. 9 Cmo 22/2005-323 tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci existují důkazy svědčící o existenci pojistné smlouvy. Soud prvního stupně následně připustil změnu žaloby na pojistné plnění ve výši 4 361 160 Kč, dále 20 169 000 Kč, jako náhradu škody za snížení hodnoty podniku žalobce v důsledku porušení povinnosti žalované poskytnout mu pojistné plnění a částky 80 795 000 Kč z titulu práva na náhradu ušlého zisku za období od 1. 1. 1998 do 1. 10. 2010. Rovněž byla nalézacím soudem povolena změna žaloby v částce 3 200 000 Kč jako ztráta na stálých aktivech společnosti žalobce.
Poté, co ve věci opakovaně rozhodovaly obecné soudy, vydal dne 12. 5. 2011 Krajský soud v Hradci Králové rozsudek č. j. 38 Cm 59/2002-1585, jehož výrokem I. rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 601 160 Kč, výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu 106 924 000 Kč. Výrokem III uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 559 705 Kč, výrokem IV. byla žalobci uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 3 192 102,30 Kč, výrokem V. byla žalobci uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 48 611 Kč a výrokem VI. byla ustanovenému zástupci žalobce přiznána odměna ve výši 1 240 100 Kč.
K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., III. a VI. potvrdil. Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku V. změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice náhradu nákladů ve výši 639 Kč. Výrokem III. byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změněn ve výroku IV. tak, že se nevydává. Výroky IV. - VII. byla upravena výše nákladů řízení.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že mezi účastníky řízení bylo především sporné to, zda došlo v předmětném případě k uzavření pojistné smlouvy. Zatímco obecné soudy dospěly k závěrům, podle nichž k uzavření pojistné smlouvy došlo, stěžovatelka zastávala názor opačný. Vrchní soud vyšel z toho, že k uzavření pojistné smlouvy mělo dojít nejpozději 23. 4. 1997 (datum vinkulace). Toto tvrzení však podle stěžovatelky vedlejší účastník nijak nedokázal. Vrchní soud dle jejího názoru neprovedl důkaz o tom, že došlo k písemnému přijetí návrhu pojistné smlouvy, jak to požadoval Nejvyšší soud v předchozím rozsudku ze dne 13. 8. 2013.
V podaném dovolání stěžovatelka spatřovala dovolací důvody v tom, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když rozhodl, že lze mít za prokázáno, že pojistná smlouva byla uzavřena postupem podle §792 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1259/2004, podle něhož bez akceptace návrhu pojistné smlouvy nemůže dojít k uzavření smlouvy podle §792 odst. 1 o. z. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by ve svém dovolání nevymezila důvod přípustnosti. Poukazuje na to, že uvedla důvody přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., které řádně odůvodnila. Stěžovatelka v dovolání shrnula dosavadní průběh řízení a vyjádřila svůj nesouhlas s výslechem svědků, kteří z důvodu značného časového odstupu od tvrzeného uzavření smlouvy nemohli prokázat písemný akcept smlouvy. Dále stěžovatelka vyzvedla tu skutečnost, že se odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného práva od názoru dovolacího soudu, což nebylo v rámci dovolacího řízení zohledněno. Odchýlení mělo přitom spočívat ve vymezení podmínek pro vznik pojistné smlouvy.
Stěžovatelka je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. Rovněž mělo dojít k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
III.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí ani vrcholem v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podle náhledu Ústavního soudu je právní argumentace stěžovatelky směřována výlučně do výkladu tzv. podústavního práva a snaží se dosáhnout přezkumu platnosti pojistné smlouvy. Z ústavní stížnosti vyplývá, že ústřední námitkou stěžovatelky je její nesouhlas s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s akceptací návrhu pojistné smlouvy. Touto otázkou se však podrobně zabýval v napadeném rozsudku již Vrchní soud v Praze, který podrobně vyložil, z jakých důvodů považuje uzavřenou pojistnou smlouvu za platnou (srov. list č. 11 a 12 napadeného rozsudku). Z ústavněprávního hlediska lze uvedené závěry považovat za ústavně konformní, neboť jsou založeny na logických a racionálních argumentech. Samotný nesouhlas stěžovatelky s výkladem podústavního práva není podstatný. Napadená rozhodnutí by mohla nabýt rozměru protiústavnosti pouze a jedině v případě, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). To se však nestalo.
Pokud stěžovatelka brojí proti výslechu svědků, jejichž výpověď je nepochybně dotčena prostým během času, lze na jednu stranu uvést, že od provedených výpovědí nelze očekávat získání detailních informací o uzavření konkrétního kontraktu, na stranu druhou však nelze vyloučit ozřejmění určité praxe, jež byla v souvislosti s uzavíráním pojistných smluv v dané době realizována. To pak koresponduje s výpovědí svědků, podle nichž byly v rozhodném období poskytované úvěry zajišťovány vinkulací pojistného plnění.
Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššímu soudu [srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
Namítá-li stěžovatelka porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu