ECLI:CZ:US:2016:1.US.1245.16.1
sp. zn. I. ÚS 1245/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EURO CAR Vik, s.r.o., sídlem Lučany nad Nisou 692, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 23 Cdo 3694/2015-523 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015 č. j. 4 Cmo 76/2011-490, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po žalované domáhala zaplacení 142 824,75 Kč z titulu náhrady škody. Ta jí měla vzniknout tím, že žalovaná vadně provedla opravu motoru vozidla. Žalovaná se bránila tím, že vada na motoru nevznikla v důsledku opravy, kterou si stěžovatelka u ní objednala. Mezi stranami bylo sporné, co všechno měla žalovaná v průběhu opravy provést, pokud u ní byla objednána "polomontáž". Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by polomontáž nutně zahrnovala výměnu a utažení šroubů na výrobcem požadovaný utahovací moment, absence čehož byla příčinou způsobené škody. Soud uvedl, že důkazní břemeno v prokázání škody přitom tížilo stěžovatelku a ta požadovaný obsah pojmu polomontáž neprokázala "nepochybně" ani tak, aby tato skutečnost mohla "být postavena na jisto". Řada důkazů přitom svědčila ve prospěch stěžovatelky, jiná řada naopak proti stěžovatelce.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, ve kterém mimo jiné položila otázku, zda je v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud učinil závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla prokázána nade vší pochybnost. Rovněž uváděla, že odvolací soud opomenul aplikovat §537 a §539 obchodního zákoníku.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl. Uvedl, že pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene, nejde o řádný dovolací důvod, neboť tím rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu. Dále dodal, že přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz stěžovatelky na neaplikaci §539 obchodního zákoníku, neboť pro odvolací soud nebylo určující, zda zhotovitel dodal vědomě vadné dílo.
II. Argumentace stran
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedla, že otázka důkazního břemeno je otázkou právní, kterou v dovolání řádně vymezila. Také namítla, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněno.
6. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se všemi relevantními argumenty stěžovatelky vznesenými v dovolání se řádně vypořádal. Stěžovatelka nepředložila otázku o míře hodnocení důkazů izolovaně, ale v souvislosti s konkrétním hodnocením důkazů o otázce tzv. polomontáže.
7. V replice stěžovatelka trvá na své ústavní stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
9. Některé námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou polemikou s právními a skutkovými závěry obecných soudů, které vykládaly a aplikovaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud shledal pouze dvě námitky, které byly způsobilé věc posunout do ústavněprávní roviny - konkrétně nadnesená otázka důkazního standardu a otázka řádnosti odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ohledně ostatních námitek lze stěžovatelku odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, které nelze považovat za projevy svévole. Proto do hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
10. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že otázka standardu důkazního břemeno, tak jak ji vymezila v dovolání, je otázkou právní. V nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333) Ústavní soud dovodil, že pokud je důkazní standard požadovaný pro prokázání určité skutečnosti tvrzené žalobcem jako jednou stranou řízení zcela nepřiměřeně vysoký, tak v důsledku je i důkazní břemeno kladené na tohoto účastníka řízení zjevně nepřiměřené a dochází k porušení jeho práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. V odůvodnění tohoto nálezu mimo jiné uvedl, že je nutné reflektovat, že žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně, ex post, prokázat s absolutní jistotou. Vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti. Absolutní jistota je tedy důkazní standard, který není možno v soudním řízení aplikovat, neboť by při tom důkazní břemeno prakticky nebylo možno unést. Proto vyžadování, aby skutkový závěr mohl být učiněn "zcela jednoznačně" a "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti" je standardem nadměrně vysokým a může vést k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
11. Tato situace však v nyní posuzovaném případu nenastala, neboť obecné soudy nevyžadovaly, aby stěžovatelka svou verzi skutečností prokázala "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti", ale měly za to, že stěžovatelka je jednoduše o její verzi událostí a obsahu pojmu polomontáž nepřesvědčila. Zdá se, že vrchní soud byl názoru, že stěžovatelka tuto verzi neprokázala ani s vysokou mírou pravděpodobnosti (srovnej poukaz vrchního soudu na to, že řada důkazů svědčila ve prospěch stěžovatelky, jiná řada naopak proti stěžovatelce). Odůvodnění vrchního soudu je v tomto ohledu dostatečně jasné a přesvědčivé a Ústavní soud bez toho, aby zasahoval do hodnocení důkazů provedených tímto soudem, což mu nepřísluší, nemůže do jeho závěrů zasáhnout.
12. Nakonec Ústavní soud neshledal ani porušení práva stěžovatelky na řádné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je sice stručné, ale je z něj zřejmé, proč Nejvyšší soud rozhodl, tak jak rozhodl. Přitom je nutno vzít v potaz, že odůvodnění Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání má být stručné (viz §243f odst. 3 občanského soudního řádu). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. 3. 2009, §41). Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky kladené na odůvodnění odmítnutí dovolání formulované v judikatuře Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Krátké odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud je jasné a logické, tedy není v rozporu s právem účastníků řízení na spravedlivý proces. V opačném případě by byl zcela popřen smysl §243f odst. 3 občanského soudního řádu, který sleduje legitimní cíl zefektivnění dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, jako mimořádného opravného prostředku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2498/14 ze dne 26. 5. 2015, bod 14).
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu