ECLI:CZ:US:2016:1.US.1392.16.1
sp. zn. I. ÚS 1392/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky V. N., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou AK se sídlem Praha 5, Nad Zlíchovem 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. února 2016 č. j. 31Co 54/2016-361, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení ve věci péče o nezl. K. Č., kterým bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení jejích základních práv došlo postupem odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí nalézacího soudu a uložil oběma účastníkům povinnost uhradit náklady řízení státu spočívající ve znalečném v částce 14 350 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že při úvaze o výsledku řízení neposoudil objektivně a dostatečně skutkový stav, především nekritický až šikanózní postoj otce nezletilé D. Č. a jeho zpětvzetí návrhu na střídavou výchovu. Znalecký posudek byl nařízen na návrh opatrovníka. Dle jejího tvrzení odvolací soud řádně rozhodnutí neodůvodnil a nezabýval se námitkami a skutečnostmi, které za řízení vyšly najevo v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř.
3. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že je samoživitelka a náklady pro ni nejsou zanedbatelné, postup odvolacího soudu považuje za diskriminační (v rozporu s §148 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a §13 zákona č. 89/2012 Sb.). Dle jejího tvrzení tímto rozhodnutím byla porušena základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a je v rozporu se zákonem a judikaturou v obdobných věcech, proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
4. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 11 P 50/2010, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující okolnosti.
5. Návrh otce ze dne 21. 11. 2014, aby nezletilá byla svěřena do střídavé péče obou rodičů, vzal otec za souhlasu matky i opatrovníka zcela zpět, proto Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 27. 4. 2015 (11 P 50/2010-288-267) řízení o změně výchovy zastavil. Dále soud rozhodl, že otec je povinen nahradit matce náklady řízení ve výši 4 719 Kč a nahradit náklady státu. O odvolání otce rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2016 (31 Co 54/2016-361), kterým změnil rozhodnutí nalézacího soudu a uložil oběma účastníkům povinnost uhradit náklady řízení státu spočívající ve znalečném v částce 14 350 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení.
6. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 5. 2015 (11 P 50/2010-288) byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby byl nahrazen souhlas otce k podání žádosti o změnu příjmení, zamítl návrhy stěžovatelky na zvýšení výživného a otce na snížení výživného, dále byl upraven styk otce s nezletilou K. O odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2015 (31 Co 299/2015-346), kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení.
7. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem nedošlo.
8. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
9. Pokud stěžovatelka nesouhlasí s výší jí uložených nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.
10. Ústavní stížnost směřuje proti výrokům o nákladech řízení státu za situace, kdy soud prvního stupně uložil otci povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 14 350 Kč a soud odvolací, jak již bylo výše uvedeno, zavázal oba rodiče k úhradě nákladů státu stejným dílem. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tak, že znalecký posudek byl vypracován v zájmu nezletilé a u žádného z rodičů nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Oba rodiče mají příjmy ze zaměstnání, vznik sporu ve věci péče o nezletilou dceru zapříčinili oba svým nevstřícným chováním a nerespektováním práv druhého rodiče. Uvedený závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
11. Závěr odvolacího soudu o rovnoměrném rozdělení nákladů státu určených k placení matce a otci je otázkou aplikace podústavního práva, která, jak bylo shora uvedeno, není předmětem přezkumu Ústavního soudu, a to tím spíše, jedná-li se o otázku nákladů řízení. Pokud stěžovatelka namítá, že důkaz znaleckým posudkem nenavrhovala, poukazuje Ústavní soud na to, že náklady znalečného i v nesporném řízení vznikají v souvislosti s uplatněním práva účastníků, tedy v jejich zájmu, a je tedy logicky dána jejich povinnost je zaplatit. I kdyby tedy účastníci důkaz znaleckým posudkem nenavrhovali, byl nepochybně proveden v zájmu jich obou, neboť jím měla být potvrzena či vyvrácena jejich tvrzení (usnesení sp. zn. II. ÚS 442/16 ze dne 19. 4. 2016).
12. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Odvolací soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Pokud je stěžovatelka přesvědčena, že jí měl odvolací soud osvobození od soudních poplatků přiznat, Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle které rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Napadené rozhodnutí tak nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu