ECLI:CZ:US:2016:1.US.1678.16.1
sp. zn. I. ÚS 1678/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 733/2015-26 ze dne 20. 1. 2016 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 62/2016-52 ze dne 15. 3. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na rodinný život a na péči o děti ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 o úpravě poměrů k nezletilému podal stěžovatel návrh na vydání předběžného opatření, kterým by mu byl umožněn styk s nezletilým synem, nar. 6. 11. 2014, každý den od 12:30 hodin do 18:00 hodin s tím, že si jej převezme v místě bydliště matky a předá jej zpět matce v místě svého bydliště. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením č. j. 0 P 733/2015-26 ze dne 20. 1. 2016 předložený návrh nejprve zamítl.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 64 Co 62/2016-52 ze dne 15. 3. 2016 změnil posléze rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se nařizuje předběžné opatření, podle něhož je stěžovatel oprávněn se stýkat s nezletilým synem každou středu a pátek od 15:30 hodin do 17:30 hodin, přičemž k převzetí a zpětnému předání nezletilého má docházet v místě bydliště matky. Odvolací soud se neztotožnil s názorem nalézacího soudu, že nebyla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilého, maje za to, že tato potřeba vyplývá z postoje matky, která od 19. 12. 2015 neumožnila stěžovateli jakýkoli styk s nezletilým. Odvolací soud při určení rozsahu styku přihlédl k útlému věku nezletilého a jeho dennímu režimu, který zahrnuje spánek během dne, a to obvykle po obědě, z hlediska čehož se mu předání nezletilého do péče stěžovatele v 12:30 hodin nejevilo vhodné. Rovněž požadavek na pobyt nezletilého u otce po celé odpoledne každý den považoval soud za faktický návrh na střídavou péči, nekorespondující s prozatímním charakterem předběžného opatření. Veden těmito úvahami odvolací soud vymezil tedy pro realizaci styků stěžovatele se synem dobu po odpoledním spánku nezletilého vždy dva dny v týdnu. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že se jedná o dočasné řešení situace.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů v ústavní stížnosti. Uvedl, že postupem odvolacího soudu byla porušena jeho výše specifikovaná práva, a to tím, že odvolací soud značně omezil poměr času, jenž je oprávněn se synem trávit, kterýžto krok řádně ani neodůvodnil. Rozsah a četnost styku, jak byl určen v napadeném usnesení odvolacího soudu, podle stěžovatele v zásadě vylučuje rozvoj vzájemných sociálních a citových vazeb mezi ním a polorodým bratrem nezletilého na straně jedné a nezletilým na straně druhé, stejně jako mu znemožňuje podílet se plnohodnotně na výchově syna. V procentuálním vyčíslení je stěžovatel se synem 1,94 % času a matka ve zbytku, tj. 98, 06 % času. Zmiňovanou diskrepanci stěžovatel podrobil kritice s tvrzením, že nerespektuje rovnocennost práv otce i matky na výkon rodičovské zodpovědnosti a současně není ani v nejlepším zájmu nezletilého. Úprava styku s nezletilým by z hlediska času měla naplňovat práva otce i syna na vzájemný styk v co nejširším rozsahu a nikoli tato práva zcela bezdůvodně zkracovat. Stěžovatel vyslovil názor, že tato zásada musí platit i pro rozhodnutí o předběžném opatření, zvláště hrozí-li, jako v tomto případě, že řízení ve věci samé bude komplikované a dlouhé. Odvolací soud svým rozhodnutím dle náhledu stěžovatele v podstatě posvětil protiprávní postup matky, jímž dala najevo, že práva otce a syna respektovat nemíní. Soud takto jednal v rozporu s právními závěry, podávajícími se z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03, sp. zn. I. ÚS 2482/13, sp. zn. I. ÚS 3216/13, sp. zn. III. ÚS 2298/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 a sp. zn. 30 Cdo 4839/2009.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Předně je třeba zdůraznit, že v dané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření v opatrovnické věci. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002, či usnesení sp. zn. III. ÚS 221/04 ze dne 6. 5. 2004, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je navíc zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole.
Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Uvedené je však možno dle přesvědčení Ústavního soudu činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o návrhu na předběžné opatření, jež je řízením specifickým.
Vycházeje z mezí výše předznačených limitů své přezkumné činnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal nic, co by bylo možno odvolacímu soudu z ústavněprávního hlediska vytknout. Usnesení, jímž Městský soud v Praze změnil původně zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a nově vyhověl návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření, byť nikoliv v požadovaném rozsahu, je odůvodněno v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Neodpovídá-li předmětné rozhodnutí představám stěžovatele o úpravě poměrů nezletilého, nemohou mít v tomto smyslu vznesené námitky ústavněprávně relevantní reflex, jestliže jsou toliko kritikou výsledku řízení před obecnými soudy. K jeho hodnocení totiž není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení jiné úpravy péče či rozsahu styku stěžovatele s nezletilým jako přiléhavější, neboť, jak bylo shora řečeno, není obecnou přezkumnou instancí, a pouhá věcná správnost není kritériem jeho přezkumu. Lze sice porozumět snaze stěžovatele se s nezletilým stýkat v mnohem větším rozsahu tak, aby jeho vztah k němu mohl být rozvíjen souběžně s jeho růstem a chápáním vztahů v jeho okolí, na druhou stranu je však zapotřebí přihlédnout i k objektivním skutečnostem, mezi něž patří i to, že vztah dítěte takto útlého věku k matce bývá velmi těsný a každé delší odloučení od matky tak může působit na psychiku dítěte velmi negativně. Jinými slovy řečeno, v takto složitých mezilidských vztazích žádné zvolené řešení není ideální. Navíc nelze vyloučit, že úprava styku stěžovatele s nezletilým bude s ohledem na vývoj situace změněna (rozšířena). Ve věci probíhá souběžně také řízení o úpravě rodičovských práv a povinností k nezletilému, přičemž teprve v jeho průběhu je dán prostor pro obsáhlejší dokazování, jakož i pro úvahy, zda a za jakých podmínek umožnit oběma rodičům rovnoprávné a spravedlivé podílení se na výchově nezletilého.
Za daných okolností, jelikož nezjistil, že by rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Závěrem si Ústavní soud nicméně dovoluje apelovat na obecné soudy, aby při rozhodování o úpravě poměrů nezletilých měly na paměti, že dítě má právo stýkat se s rodičem, u něhož není v péči, v rozsahu co možná nejširším, ne-li srovnatelném s druhým rodičem. Omezení tohoto práva, promítající se do stanoveného rozsahu styku rodiče s nezletilým, je proto třeba řádně odůvodnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu