ECLI:CZ:US:2016:1.US.1741.15.1
sp. zn. I. ÚS 1741/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti BENEOB, s. r. o., se sídlem K Remízce 301/54, 747 16 Hať, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, AK se sídlem Masařská 323/6, 746 01 Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 č. j. 21 Cdo 1086/2015-166, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2014 č. j. 8 Co 760/2014-139 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 7. 2014 č. j. 26 C 229/2013-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu ústavně zaručeného v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, zamítajících její žalobu proti žalované obchodní společnosti KDT - development, s. r. o.
Stěžovatelka stručně zrekapitulovala průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a uvedla, že ústavní stížností napadá procesní pochybení Okresního soudu v Opavě, který zamítl její návrh na změnu žalobního petitu, aniž by svoje rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. Stěžovatelka upozornila na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2403/13 ze dne 27. 5. 2014, podle kterého představuje absence odůvodnění takového rozhodnutí nepřípustnou svévoli a má za následek porušení práva na spravedlivý proces. Dovolání, ve kterém se stěžovatelka domáhala respektování nálezu Ústavního soudu, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, čímž v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky dále pokračoval. Stěžovatelka zdůraznila, že návrh na změnu žalobního petitu doručila soudu prvního stupně před prvním jednáním ve věci, takže nic nebránilo, aby soud změnu připustil.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 26 C 229/2013, vyplynulo, že stěžovatelka podala dne 29. 11. 2013 proti žalované KDT - development, s. r. o., odpůrčí žalobu, ve které žádala, aby soud určil, že kupní smlouva uzavřená mezi obchodní společností LAAX development, a. s., a žalovanou dne 3. 12. 2010, vložená do katastru nemovitostí pod č. j. V-8985/2010-806, je vůči stěžovatelce neúčinná. Podáními ze dne 14. 7. 2014 stěžovatelka navrhla změnu petitu tak, aby soud určil, že předmětná smlouva je neplatná a že vlastníkem budov a pozemků zapsaných na základě této kupní smlouvy do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, k. p. Opava, na LV č. X pro obec a k. ú. Otice, je LAAX development, a. s. (č. l. 75 a násl.). Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 16. 7. 2014 soud vyhlásil usnesení, kterým změnu návrhu nepřipustil a po poučení podle §202 odst. 2 [pozn. ÚS: správně odst. 1, písm. d)] o. s. ř. a odůvodnění tohoto rozhodnutí dále pokračoval v řízení. Bližší důvody rozhodnutí nebyly v protokolu o jednání zaznamenány, usnesení je po formální stránce součástí protokolu o jednání (č. l. 82 verte). Po provedeném dokazování Okresní soud v Opavě v závěru jednání vyhlásil ústavní stížností napadený rozsudek, kterým žalobu stěžovatelky zamítl (výrok I.) a rozhodl o úhradě nákladů řízení (výrok II.). Podle odůvodnění nemohl žalobě vyhovět, neboť v době jejího podání již žalovaná předmětné nemovitosti nevlastnila, neboť vlastnické právo k nim bylo s právními účinky vkladu práva ke dni 13. 6. 2011 zapsáno ve prospěch třetí osoby, obchodní společnosti DH Concept, s. r. o. Okresní soud vyložil, že odpůrčí žaloba nebyla správným prostředkem stěžovatelky k vymožení jejího práva a s oporou o judikát Nejvyššího soudu ke smyslu odpůrčí žaloby v občanském právu (rozsudek ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 251/2010) konstatoval, že vyhovující verdikt soudu by stěžovatelce žádný užitek nepřinesl, neboť by nemohl být podkladem pro případnou exekuci konkrétního majetku, když ten, v jehož prospěch byl odporovatelný právní úkon stěžovatelčiným dlužníkem učiněn, jej již ve svém vlastnictví nemá.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení (výroky II. a III.). Krajský soud v Ostravě k odvolací námitce o nepřipuštění změny žaloby zdůraznil, že takové rozhodnutí je rozhodnutím konečným, není proti němu přípustné odvolání, a proto odvolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, a to ani tehdy, je-li napadeno rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud dodal, že pokud soud změnu žaloby nepřipustil, nebrání to tomu, aby účastník řízení uplatnil svůj obsahově stejný požadavek u soudu žalobou, která bude projednána v jiném občanském soudním řízení.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Přípustnost dovolání stěžovatelka založila na řešení čtyř otázek spojených s nepovolením změny žaloby soudem prvního stupně, Nejvyšší soud však shledal rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 387/2003, usnesení ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 21 Cdo 723/2012) a neshledal důvod, aby rozhodnou právní otázku posoudil jinak.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V projednávané věci mohlo být dovolání přípustné pouze podle ustanovení §237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolací soud setrval na svých závěrech již dříve vyjádřených v jím označených rozhodnutích, ze kterých rovněž vycházel i Krajský soud v Ostravě. Jejich podstata tkví v tom, že rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby nalézacím soudem je rozhodnutím konečným, proti kterému není odvolání přípustné; takové rozhodnutí nebrání tomu, aby účastník uplatnil svůj požadavek u soudu žalobou, která bude projednána v jiném (samostatném) občanském soudním řízení. Jak vyplývá z níže uvedeného, tyto závěry obecných soudů, založené na aplikaci a interpretaci ustanovení §95 odst. 2 a §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř., Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje, a proto neshledal v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska záruk spravedlivého procesu nic, co by odůvodnilo jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Citovaná ustanovení Ústavy samy o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců.
Vyloučení možnosti podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žalobního návrhu odvolání však neznamená, že by se účastník řízení nemohl domoci jeho ústavně právního přezkumu, zvláště namítá-li, tak jako stěžovatelka v projednávané věci, že jde o rozhodnutí, které není řádně odůvodněno. Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby je rozhodnutím konečným, proti kterému je přípustná ústavní stížnost [srov. nález sp. zn. II. ÚS 801/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 169/51 SbNU 79), nález sp. zn. I. ÚS 4181/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 79/69 SbNU 329), nález sp. zn. IV. ÚS 2403/13 ze dne 27. 5. 2014 či nález sp. zn. II. ÚS 3717/14 ze dne 21. 7. 2015, dostupné též v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
V projednávané věci stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenapadla usnesení Okresního soudu v Opavě o nepřipuštění změny žaloby, ovšem i kdyby Ústavní soud dovodil takový návrh z obsahu ústavní stížnosti, nemohl by se jím věcně zabývat. Je tomu tak proto, že Okresní soud v Opavě vyhlásil předmětné usnesení v průběhu ústního jednání dne 16. 7. 2014 v přítomnosti substituenta právní zástupkyně stěžovatelky; usnesení nebylo účastníkům řízení doručováno.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Není-li takového prostředku, tj. jde-li o konečné rozhodnutí soudu prvního stupně, je třeba podat ústavní stížnost do dvou měsíců od dne vydání takového rozhodnutí.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Ve stěžovatelčině věci uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby dnem 16. 9. 2014. I za situace, kdy by stěžovatelka vyčkávala na doručení rozsudku Okresního soudu v Opavě předpokládajíc, že se soud v odůvodnění rozsudku k nepovolení změny žaloby blíže vyjádří, šlo by o návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 4. 8. 2014. Lhůta pro podání ústavní stížnosti by v tomto případě uplynula dnem 6. 10. 2014 (pondělí), ústavní stížnost však byla podána až dne 11. 6. 2015.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu