ECLI:CZ:US:2016:1.US.2012.16.1
sp. zn. I. ÚS 2012/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti MUDr. Alexeje Nevedomského, zastoupeného Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 343/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 25 Cdo 1792/2015-659, 25 Cdo 2284/2015, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2014 č. j. 18 Co 149/2014-577 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. února 2014 č. j. 16 C 117/2005-559, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. června 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2014 č. j. 18 Co 149/2014-577 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. února 2014 č. j. 16 C 117/2005-559 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovateli bylo v řízení o žalobě o náhradu škody na zdraví přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. června 2009 č. j. 16 C 117/2005-196. Obvodní soud usnesením ze dne 11. února 2014 č. j. 16 C 117/2005-559, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2014 č. j. 16 C 117/2005-562 rozhodl, že se stěžovateli odjímá se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané usnesením ze dne 1. června 2009. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v příjmových a majetkových poměrech stěžovatele došlo ke změně, charakterizované najevo vyšlými nadstandardními výdaji, takže ke dni 1. června 2009 již podmínky §138 o. s. ř. pro osvobození nesplňoval.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. května 2016 č. j. 25 Cdo 1792/2015-659, 25 Cdo 2284/2015, dovolání proti napadenému usnesení podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy a namítal, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, jsou důsledkem nesprávné aplikace práva, vycházející ze svévolné interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nevyplývají v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí z provedených skutkových zjištění. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy neprověřovaly tvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech uvedená v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a navazujícím formuláři. Tato tvrzení bez dalšího zhodnotily jako nevěrohodná, aniž by provedly jakýkoliv důkaz, který by jejich věrohodnost vyvracel, nebo umožnily stěžovateli navrhnout provedení dalších důkazů, které by věrohodnost jeho tvrzení podporovaly. Interpretaci ustanovení §138 o. s. ř., provedenou ve věci rozhodujícími soudy, považuje stěžovatel za nesprávnou, vycházející ze svévolné interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
6. Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoliv stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 25 Cdo 1792/2015-659, 25 Cdo 2284/2015, v ústavní stížnosti nenavrhoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu citoval, k ústavní stížnosti připojil kopii tohoto rozhodnutí a jeho argumentace tak směřovala i proti tomuto usnesení. Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení tvrzených základních práv stěžovatele nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně připomíná, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení ze dne 2. prosince 2004 sp. zn. II. ÚS 249/03, ze dne 14. října 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04, ze dne 22. srpna 2006 sp. zn. IV. ÚS 109/06 a ze dne 15. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 2043/15). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.
9. Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 4876/12 a ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 4029/13).
10. Podle ustanovení §138 odst. 2 o. s. ř. přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Odvolací soud se přitom ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, totiž že pokud se stěžovatel zavázal ještě v roce 2009 ke splácení hypotečního úvěru, resp. půjčky na pořízení bytu celkem ve výši 2,5 mil. Kč, a úvěr splácí, je zřejmé, že již v době, kdy učinil vůči soudu Prohlášení o osobních, příjmových a majetkových poměrech, disponoval i jinými než vůči soudu deklarovanými příjmy, přičemž vznik těchto aktiv předcházel rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a jejich výše postačovala nejen k hrazení životních nákladů, ale i nadstandardních výdajů - minimálně splátky hypotečního úvěru. Tvrzení, že byt stěžovateli prostřednictvím splácení úvěru pořídily jiné osoby, neodpovídá běžné zkušenosti a vzhledem k tomu, že stěžovatel je ani nikterak důkazně nepodložil, nelze z něho při posouzení úrovně příjmu stěžovatele v rozhodném období vycházet. Podle závěrů učiněných odvolacím soudem, na základě nově najevo vyšlých skutečností je tedy zřejmé, že stěžovatel v osobní, příjmové a materiální situaci, v níž se nacházel ke dni 1. června 1999, byl schopen hradit náklady svého právního zastoupení i náklady důkazů. Pokud dal přednost jiným výdajům (zejména pořízení bytu, zahraniční dovolené), nelze náklady na obranu stěžovatele vůči nárokům žalobkyně přenášet na daňové poplatníky formou osvobození od soudních poplatků.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a objasnily, proč stěžovateli bylo odňato osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
12. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
13. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu