ECLI:CZ:US:2016:1.US.2166.15.1
sp. zn. I. ÚS 2166/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 457/2013-474 ze dne 29. dubna 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 423/2008-412 ze dne 4. října 2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 16 C 11/2004-270 ze dne 17. července 2008, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení a) Lynn Marie Neltnor, b) Lawrence O'Brien, c) Městská část Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem č. j. 16 C 11/2004-270 ze dne 17. 7. 2008 o tom, že vedlejší účastníci a) a b) řízení jsou spoluvlastníky blíže určeného domu a pozemku v k. ú. Nusle. Dále soud zamítl žalobu na určení, že vlastníkem domu je stěžovatel. Městský soud v Praze toto rozhodnutí svým rozsudkem č. j. 64 Co 423/2008-412 ze dne 4. 10. 2012 potvrdil.
2. Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 457/2013-414 ze dne 29. 5. 2015 odmítl dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku městského soudu. Podle mínění dovolacího soudu je napadený rozsudek v souladu s jeho judikaturou, která se týká opuštění věci. Opuštění nemovitosti ze strany Josefa Nohejla - právního předchůdce vedlejších účastníků a) a b) nebylo v řízení prokázáno. Odpovídající projev vůle nelze dovodit z žádosti Josefa Nohejla o náhradu podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických ze dne 29. 1. 1982, o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek. Opuštění věci nelze dovodit ani z absence péče o věc. Taktéž nelze dovodit přechod vlastnického práva na stát ze samotné skutečnosti, že na nemovitosti byla zavedena národní správa. Držba věci na základě národní správy pak nezakládala dobrou víru, takže nemovitosti nebylo možné získat na základě vydržení.
3. Proti uvedeným rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, rovnosti účastníků řízení zaručených čl. 36 a 37 Listiny základních práv. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že napadená rozhodnutí nesprávně posoudila otázku opuštění věci a otázku vyhledávání dědiců Josefa Nohejla.
4. Vady těchto rozhodnutí spočívají především v tom, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil projev vůle Josefa Nohejla k opuštění sporných nemovitostí. Do USA vycestoval v roce 1912, jeho rodiče nemovitost získali v roce 1915, on sám ji zdědil v roce 1948. Jako občan USA se zpět nikdy nevrátil, o nemovitost neprojevil zájem, vlastnické právo nijak neuplatnil, a po smrti matky v roce 1947 požádal o náhradu u Americké náhradové komise. Neobstojí argument, že vlastnické právo nemohl uplatnit po roce 1948 s ohledem na politické, první a společenské poměry, neboť nemovitost opustil více než 20 let před změnou režimu. Vzdálenost bydliště od nemovitosti přitom svědčí o jejím opuštění, nikoliv o překážce k uplatnění vlastnického práva. Podání návrhu u Americké náhradové komise mohlo být posouzeno jako opuštění věci. Pro posouzení věci není významné, zda byl Josef Nohejl veden v katastru nemovitostí, neboť tento záznam evidenční povahy nemusel odpovídat skutečnosti. Ke zrušení národní správy v roce 1999 došlo z důvodu, že vlastníkem nemovitostí se stal stát.
5. Ve věci je též významné, že vedlejší účastníci a) a b) sami neprojevili zájem o dědictví, ale byli vyhledáni za účelem uplatnění majetkových nároků v České republice. V obdobných případech dědicové získané nemovitosti obratem prodávají obchodní společnostem, v nichž vystupují stále stejné osoby, což jen nasvědčuje tomu, že o nemovitosti dědicové nemají zájem. V projednávané věci se vedlejší účastníci a) a b) o nemovitosti nezajímali ani po roce 1989. Podle stěžovatele nemůže být vlastníkem někdo, kdo se po desítky let o nemovitosti nestará, neinvestuje do nich, neplatí daně a o nemovitost se začne zajímat až v době, kdy má nemovitost podstatně vyšší hodnotu než dříve.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh sice přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Jádrem argumentace stěžovatele je přesvědčení o tom, že Josef Nohejl opustil sporné nemovitosti a vlastnické právo k nim nabyl stát. Na většinu námitek stěžovatele lze nalézt podrobnou odpověď již v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tedy pouze pokračuje ve své argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v civilním řízení a Ústavní soud staví do role dalšího stupně soustavy civilních soudů. To však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
8. Stěžovatel uvedl, že neobstojí závěr Nejvyššího soudu v tom, že Josef Nohejl nemohl být omezen ve výkonu vlastnického práva po roce 1948, neboť nemovitosti opustil více než dvacet let dříve. Tím zcela pomíjí argumentaci Nejvyššího soudu, který na str. 8 svého usnesení uvedl, že v letech 1925 až 1948 správu jedné poloviny nemovitosti pro Josefa Nohejla vykonávala jeho matka. Tvrdil-li stěžovatel, že velká vzdálenost svědčí spíše pro závěr o opuštění nemovitosti, předložil tím Ústavnímu soudu pouze opačný náhled na věc, než jaký ve věci zaujal Nejvyšší soud. Jen stručně tak lze přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že emigrace Josefa Nohejla do Spojených států amerických v roce 1912, tedy výrazně dříve než vůbec nabyl vlastnické právo alespoň k části sporné nemovitosti v roce 1925, stěží svědčí o tom, že tuto nemovitost opustil (neb ji ještě ani neměl).
9. Stěžovatel dále odkázal na usnesení sp. zn. II. ÚS 515/04 ze dne 26. 4. 2005, z něhož by mělo plynout, že podání návrhu na přiznání náhrady u Americké náhradové komise lze posoudit jako opuštění věci. Takový obecný závěr však nijak není v rozporu s podrobně odůvodněným názorem civilních soudů, podle nichž to v projednávané věci jako opuštění věci posoudit nelze. Toto usnesení tedy argumentaci stěžovatele nijak konkrétně nepodporuje, nehledě na to, že jde o usnesení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jemuž ústavní soud setrvale přiznává pouze velmi omezené obecné účinky [nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), odst. 88 a 89].
10. K námitkám stěžovatele poukazujícím na to, že vedlejší účastníci a) a b) o nemovitosti původně zájem nejevili a svá práva uplatnili až poté, co byli kontaktování třetími osobami za účelem vymáhání těchto nároků, lze odkázat na řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 3649/13 a výsledné usnesení ze dne 22. 9. 2015. V tomto řízení stěžovatel uplatnil totožné námitky, Ústavní soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné a od tohoto hodnocení nemá důvod se v projednávané věci odchýlit.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu