ECLI:CZ:US:2016:1.US.2406.15.1
sp. zn. I. ÚS 2406/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sládek&Partners, advokátní kancelář, v. o. s., se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, právně zastoupené JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti výroku III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 29 Co 72/2015-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení nákladových výroků shora uvedeného rozsudku, v nichž spatřuje porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelka se po žalované domáhala zaplacení odměny za poskytnuté právní služby. Okresní soud Praha-západ rozhodl rozsudkem č. j. 3 C 502/2013-95 ze dne 5. 11. 2014 tak, že žalobě stěžovatelky vyhověl a výrokem II. mu přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 18 074 Kč. Tento rozsudek napadla žalovaná v celém rozsahu odvoláním. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, avšak změnil jeho výrok II. o nákladech řízení tak, že stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení za řízení před soudem I. stupně ve výši 940 Kč (odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nepřiznání náhrady nákladů řízení odůvodnil odvolací soud §150 o. s. ř. s tím, že na straně stěžovatelky existují důvody hodné zvláštního zřetele, pro které jí není možno přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Tyto důvody spatřuje odvolací soud v té skutečnosti, že je obchodní společností, v jejímž týmu advokátů je i JUDr. Michal Filip, který v této věci vystupuje jako právní zástupce stěžovatelky na základě plné moci. Odvolací soud uzavřel, že uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce náklady řízení, vyplývající z odměny za zastupování podle advokátního tarifu, by byla, i s přihlédnutím k rozhodnutím Ústavního soudu, zjevnou a nepřiměřenou tvrdostí a šikanou žalované.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud porušil rovnost účastníků řízení jakož i zásadu dispoziční a zásadu projednací ovládající civilní soudní řízení, neboť listinu, na kterou odkazuje ve své odůvodnění (listina na č. l. 119, která byla získána z webových stránek dne 16. 2. 2015) a na které založil své rozhodnutí o nákladech řízení, si obstaral sám z vlastní úřední činnosti. Odvolací soud nepřípustným způsobem nahrazoval procesní aktivitu účastníků řízení - v tomto případě žalované a sám z vlastní iniciativy vyhledával důkazy, které by mohly svědčit v neprospěch stěžovatelky. Rovněž nesouhlasí se závěrem o tom, že stěžovatelka jako žalobce, jehož předmětem činnosti je výkon advokacie, nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovaná v řízení aktivně vystupovala a brojila proti žalobě stěžovatelky včetně podávání opravných prostředků, a proto musela i stěžovatelka na tuto aktivitu reagovat. S touto aktivitou byly nezbytně spojeny náklady, které musela stěžovatelka vynaložit.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
5. V případě nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí.
6. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je však výlučně úkolem obecného soudu. Při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení se uplatní zásada úspěchu ve věci vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení musí reflektovat samotný účel civilního procesu, kterým je ochrana porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným.
7. Podle ustanovení §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním. Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nálezy ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07, ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08 a ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud má za to, že rozhodnutí krajského soudu v části napadené ústavní stížností nevykročilo z mezí ústavnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci náhrady nákladů řízení je totiž zřejmé, že byla zohledněna konkrétní specifika sporu a aplikace výjimečného postupu byla řádně a přesvědčivě odůvodněna. Z předloženého soudního spisu vyplývá, že žalovaná v podaném odvolání brojila proti všem výrokům, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, přičemž odvolání bylo doručeno ostatním účastníkům. Dne 27. 5. 2015 proběhlo odvolací řízení za účasti všech účastníků a jejich zástupců. Zástupci stěžovatelky bylo v průběhu řízení předáno podání žalované, jež bylo doručeno soudu téhož dne. V něm žalovaná blíže odůvodnila již podané odvolání s tím, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že prostředky vynaložené na zastupování stěžovatelkou jsou účelným uplatňováním práva a že zastupování advokátní kanceláře advokátní kanceláří je v rozporu s dobrými mravy stejně jako výše advokátního tarifu. Současně žalovaná požádala soud o osvobození od soudních poplatků, čemuž soud ve výroku I. napadeného rozsudku vyhověl. Z uvedeného průběhu řízení je zřejmé, že stěžovatelce bylo známo, že odvolání žalované směřuje rovněž proti výroku o nákladech řízení a z jakých důvodů a že měla možnost ještě v průběhu řízení na tuto skutečnost zareagovat.
9. Důvody, pro něž krajský soud k moderačnímu oprávnění přistoupil, lze z hlediska ustálených požadavků na aplikaci §150 o. s. ř. považovat za dostatečně odůvodněné, a proto Ústavní soud neshledává důvody ke kasačnímu zásahu v této věci. Námitky stěžovatelky jsou ryze procesního charakteru, přičemž je třeba vzít do úvahy, že rozhodování o nákladech řízení je ovládáno zásadou oficiality. Nadto je zřejmé, že ačkoli soud opřel svůj výrok o nákladech řízení o §150 o. s. ř., bylo v podstatě rozhodováno o účelnosti vynaložených nákladů dle §142 odst. 1 o. s. ř., k čemuž je možno odkázat na relevantní judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 988/12, sp. zn. IV. ÚS 2771/11 nebo sp. zn. III. ÚS 2284/12).
10. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu