ECLI:CZ:US:2016:1.US.2416.16.1
sp. zn. I. ÚS 2416/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Eurotest s. r. o., se sídlem Na Návsi 84, 370 08 Staré Hodějovice, zastoupené JUDr. Janou Šrámkovou, advokátkou se sídlem Žižkova tř. 12/309, 370 01 České Budějovice, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 24 Co 933/2016 ze dne 4. 5. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výroku I., jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor Mgr. Martin Roubal, Exekutorský úřad Jindřichův Hradec, usnesením ze dne 12. 4. 2016 č. j. 188 EX 125/16-11 zamítl návrh stěžovatelky jako oprávněné na nařízení a provedení exekuce podle rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2015 č. j. 28 C 248/2015-25 a rozhodl o nákladech exekuce i řízení. Při svém rozhodování postupoval dle pokynu daného mu Okresním soudem v Českých Budějovicích, vydaného podle §43a odst. 6 exekučního řádu (dále též "ex. ř."). Své rozhodnutí odůvodnil tak, že exekuční titul stanoví stěžovatelce vzájemnou povinnost, jejíž splnění, popřípadě připravenost plnit nebyla prokázána způsobem, jaký předpokládá ustanovení §43 odst. 2 ex. ř., a to ani přes výzvu soudu. Listina, kterou stěžovatelka předložila, představující osvědčení ve formě notářského zápisu takovou listinou není, neboť osvědčuje pouze skutečnost, že předmět vzájemného plnění ke dni sepisu notářského zápisu existuje a oprávněná jej má ve své dispozici. Nedostatek součinnosti povinné je možné řešit podáním žaloby na určení, že splnil svou vzájemnou povinnost nebo plněním do soudní úschovy. K odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení Krajský soud v Českých Budějovicích vpředu uvedeným usnesením jako věcně správný potvrdil výrok, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky ze dne 19. 2. 2016 na nařízení a provedení exekuce pro vymožení finanční částky oproti odevzdání movitých věcí dle výše zmíněného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, a zrušil výrok, kterým byl zamítnut tentýž návrh stěžovatelky v části týkající se vymožení finančního plnění dle téhož rozsudku okresního soudu.
Proti rozhodnutí krajského soudu ve výroku I. o potvrzení části odvoláním dotčeného usnesení soudního exekutora brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka je přesvědčena, že notářský zápis ve skutečnosti představuje listinu, která splňuje náležitosti ustanovení §43 ex. ř., neboť je vydána notářkou a je z ní patrné, že je oprávněná připravena splnit vzájemnou povinnost, na jejíž splnění je vázáno to, co ukládá exekuční titul vedlejší účastnici. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud podotýká, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet a nepřísluší mu ani přezkoumávat výklad konkrétních ustanovení. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva (§14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Z postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti plyne, že uplatňuje při svém rozhodování odlišná kritéria než Nejvyšší soud, neboť zatímco v případě Nejvyššího soudu postačuje pro kasaci napadených rozhodnutí nesprávné právní posouzení v rovině podústavního práva, v případě Ústavního soudu je referenčním rámcem jeho rozhodování ústavní pořádek.
V posuzované věci jde o to, zda se obecný soud dopustil excesu, když neakceptoval notářský zápis předložený stěžovatelkou jako listinu, která osvědčuje podmínku připravenosti stěžovatelky splnit svoji vzájemnou povinnost vůči povinné ve smyslu §43 odst. 2 ex. ř. V posuzované věci vyšel soud z toho, že stěžovatelkou předložený notářský zápis toliko osvědčuje existenci předmětu vzájemného plnění ke dni sepisu notářského zápisu, jakož i to, že stěžovatelka jej má ve své dispozici, nikoli ovšem samotnou její připravenost. V tomto směru krajský soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě jeho usnesení sp. zn. 20 Cdo 1287/2006, dle něhož nedostatek ochoty povinného písemně potvrdit splnění vzájemné povinnosti oprávněným, případně poskytnout součinnost potřebnou k ověření soukromé listiny, nemůže být nahrazen tím, že prohlášení o splnění vzájemné povinnosti učiní samotný oprávněný, byť si takové prohlášení "nechá osvědčit" notářem; jediným prostředkem, jak takový nedostatek ochoty povinného odstranit, je dle Nejvyššího soudu žaloba o určení [§80 písm. c) o. s. ř.], že svou vzájemnou povinnost splnil, popřípadě je připraven ji splnit, přičemž dovolací soud odkázal i na další judikaturu řešící tuto problematiku shodným způsobem (kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1887/2004, v němž zaujal identické stanovisko). Odtud je zřejmé, že soud, který nad rámec možností předvídaných zmíněnou judikaturou dovolacího soudu připustil i soudní úschovu, nepostupoval nepředvídatelně, ale naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žádný exces tudíž v jeho rozhodnutí spatřovat nelze (shodně viz též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3734/12 ze dne 15. 5. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby přikročil k odmítnutí ústavní stížnosti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu