ECLI:CZ:US:2016:1.US.2668.16.1
sp. zn. I. ÚS 2668/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podal V. V. H., zastoupený Mgr. Robertem Kaše, advokátem se sídlem v Plzni, U Svépomoci 2020/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016 č. j. 11 To 61/2016-3752 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. května 2016 č. j. 4 T 11/2000-3743, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 10. srpna 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále in eventum navrhl, aby Ústavní soud svým rozhodnutím upustil od zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2001 sp. zn. 4 T 11/2000 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2002 sp. zn. 10 To 176/01. Současně stěžovatel navrhoval zrušení §350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.
2. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. května 2016 č. j. 4 T 11/2000-3743 podle §350h odst. 4 trestního řádu zamítl žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Na základě stížnosti podané stěžovatelem proti tomuto rozhodnutí, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. června 2016 č. j. 11 To 61/2016-3752 podanou stížnost zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítal, že výkon trestu odnětí svobody měl na něho žádoucí výchovný účinek a k jeho nápravě došlo. Po svém propuštění a vyhoštění na Ukrajinu vede řádný život a plně se resocializoval a účel trestu byl nepochybně naplněn. To lze doložit tím, že vystudoval vysokou školu, úspěšně podniká a v oblasti sportu je prezidentem hokejové federace Západní Ukrajiny. Ve všech uvedených oblastech by rád rozšířil své aktivity i na území České republiky. V tomto záměru mu však brání trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stávající zákonnou úpravu považuje za protiústavní, neboť sice sám nesplňuje ani jeden z požadavků stanovených v §80 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, avšak podle jeho názoru takto koncipované ustanovení odporuje principům ústavního pořádku včetně judikatury Ústavního soudu, zejména zásadě přiměřenosti. Stěžovatel je přesvědčen, že trest vyhoštění na dobu neurčitou má být uplatňován vůči nenapravitelným pachatelům a dále, že Ústavní soud konstatoval, že soudy se mají možností nápravy zabývat. Stěžovatelova situace je nyní taková, že nemůže využít vysokého standardu lidských práv v České republice, přičemž stěžovatel si je vědom, že tuto situaci zavinil sám svým minulým jednáním. Na druhé straně však nemá možnost prokázat, že důvody pro toto vyloučení již pominuly. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému Království (rozsudek ze dne 7. července 1989, č. 14038/88), ve kterém tento soud uvedl, že vyhoštění není neomezeným nástrojem v rukou smluvních stran. Stěžovatel rovněž odkázal na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu o přípustnosti vyloučení přezkumu trestu doživotního vězení (spis. zn. 1 BvL 14/76). Podle názoru Spolkového ústavního soudu nesmějí být ustanovení trestních předpisů vykládána tak striktně, že by odsouzeným byla předem odepřena možnost nabytí svobody. Ve svém dalším rozhodnutí (spis. zn. 2 BvR 1146/85), pak Spolkový ústavní soud konstatoval, že konečným účelem trestu je návrat odsouzeného do běžného života.
4. Stěžovatel považuje svůj případ za právně složitý a má za to, že k jeho případu není dostačující návrh na zrušení napadených rozhodnutí, protože ta byla vydána na základě zákonů, které obecným soudům patrně jiný postup neumožňovaly. Proto navrhuje zrušení §350h odst. 4 trestního řádu tak, aby nové ustanovení obsahovalo možnost, aby soud při rozhodování o žádosti o upuštění od zbytku trestu vyhoštění zvážil, zda v případě odsouzeného důvody pro vyhoštění nadále trvají. Stěžovatel odkázal i na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. dubna 1999 sp. zn. II. ÚS 178/98 (N 57/14 SbNU 27) a ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827).
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele in eventum, aby Ústavní soud svým rozhodnutím upustil od zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, uloženého stěžovateli rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. srpna 2001 sp. zn. 4 T 11/2000 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2002 sp. zn. 10 To 176/01, jde nad rámec pravomocí Ústavního soudu podle Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a zákona o Ústavním soudu. Byl proto posouzen jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem uvedeném z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. Posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení §350h trestního řádu. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu.
9. Vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním právem každého státu a Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") toto právo nijak neomezuje, s výjimkou výslovně stanovených případů v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a Protokoly č. 4 a č. 7 (srovnatelně s čl. 8 odst. 2 Úmluvy) a čl. 14 odst. 5 Listiny, tj. že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Právo na respektování soukromého a rodinného života přitom není absolutní.
10. Ústavní soud se otázkou podmínek pro splnění podmíněného upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou podrobně zabýval v nálezu ze dne 18. září 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13 (N 171/74 SbNU 481), ve kterém uvedl, že Ústavní soud od počátku svého působení vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž v právním státě nejde jen o dodržování formálních předpisů bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami právního pořádku a základy mravního řádu české společnosti [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 3/96 ze dne 3. prosince 1996 (ST 3/7 SbNU 40)]. Obecná právní zásada, že nikdo nesmí těžit ze své nepoctivosti (viz též sub 20), je jedním ze základních prvků právního státu a všeobecně přijímaného pojetí spravedlnosti. Podle závěru učiněného Ústavním soudem, pokud se stěžovatel do současné, nezáviděníhodné situace dostal vlastním protiprávním jednáním, musí tomu odpovídat i reakce orgánů veřejné moci České republiky.
11. Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona a dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Okolnosti odůvodňující zamítnutí žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění jsou popsány v odůvodnění napadených rozhodnutí. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54).
13. K odkazu stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království lze poznamenat, že v této věci bylo poprvé shledáno vydání osoby do státu, ve kterém jí hrozí špatné zacházení, jako porušení čl. 3 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v této věci vyvodil z čl. 3 Úmluvy povinnost státu nevydat osobu do státu, kde jí hrozí nelidské nebo ponižující zacházení nebo trest ze strany orgánů přijímajícího státu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Za výše uvedených okolností nemůže mít proto relevanci odkaz stěžovatele na toto rozhodnutí, stejně jako odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu a německého Spolkového ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
14. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Společně s ústavní stížností byl odmítnut i návrh s ní spojený na zrušení ustanovení §350h odst. 4 trestního řádu, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu