ECLI:CZ:US:2016:1.US.27.15.1
sp. zn. I. ÚS 27/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1509/2014-755 ze dne 24. září 2014, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 271/2011-644 ze dne 18. září 2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 87/2008-413 ze dne 25. července 2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení a) Pavla Hlavoňka, b) Aleny Urbánkové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení u Krajského soudu v Brně domáhal po každém z vedlejších účastníků řízení samostatně náhrady nemajetkové újmy ve výši 3 750 000 Kč způsobené neoprávněným zásahem do cti a důstojnosti stěžovatele. K tomu mělo dojít tím, že se vedlejší účastník a) neoprávněně vydával za stěžovatele, zneužil jeho živnostenský list a neoprávněně podnikal, z čehož měl rozsáhlý majetkový prospěch. Vedlejší účastník a) byl za tuto činnost následně odsouzen trestním soudem, způsobil jí však také trestní stíhání stěžovatele. Krajský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení dospěl k závěru, že přiměřenou náhradou nemajetkové újmy stěžovatele je částka 50 000 Kč ze strany vedlejšího účastníka a). Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť neshledal, že by do osobnostních práv stěžovatele jakkoliv zasáhla vedlejší účastnice b). Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání.
2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Uvedl, že stěžovatel v řízení nejprve výši požadovaného zadostiučinění neodůvodnil, následně ji odůvodnil v zásadě tak, že odpovídá zisku vedlejších účastníků z jejich podnikání. Stěžovatel se v řízení domáhal satisfakce za řadu různých zásahů do svých práv, aniž by odůvodnil, proč se jich v této výši nemůže domáhat prostřednictvím požadavku na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení (čemuž odpovídá způsob výpočtu požadované náhrady). K jednotlivým zásahům stěžovatel nic bližšího neuvedl, jeho tvrzení zůstala pouze obecná. Krajský soud je tak mohl hodnotit také pouze obecně. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal dovolání.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Krajský soud podle něj výši náhrady nemajetkové újmy určil podle své úvahy a nijak se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. K požadavku stěžovatele na uplatnění preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění soud uvedl, že se jí stěžovatel v průběhu řízení nedomáhal.
4. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti uvedeným rozhodnutím Nejvyššího, vrchního a krajského soudu, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména zaručených čl. 10 a 36 Listiny základních práv a svobod.
5. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele stanovila výši přiměřeného zadostiučinění libovolně a nepřezkoumatelně, soudy nijak blíže nevyložily, jak ke konečné výši dospěly. Dále pominuly kritéria pro rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění vymezená v judikatuře Ústavního soudu. Náhrada nemajetkové újmy by měla plnit též preventivně-sankční funkci a zohledňovat zlý úmysl na straně původce neoprávněného zásahu. Právě uplatnění preventivně-sankční funkce bylo v projednávané věci namístě. Podle stěžovatele též soudy pochybily (zejm. vrchní soud) tím, že se zabývaly okolnostmi, které netvrdil jako původ tvrzené újmy, ale uvedl je pouze na dokreslení situace. Bylo tak především třeba se zabývat tím, jaké následky mělo protiprávní jednání vedlejšího účastníka na čest stěžovatele. Přiznané zadostiučinění stěžovatel považoval za zcela nepřiměřeně nízké.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Dále se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími a obsahem soudního spisu krajského soudu a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. V projednávané věci jde o nárok jednotlivce na kompenzaci nemajetkové újmy na lidské důstojnosti a cti, tedy hodnot chráněných čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud již dříve v této souvislosti uvedl, že ústavní či zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu, jak určit výši náhrady. Její stanovení je ze zákona věcí volné úvahy soudu, která musí být odůvodněna a musí mít svůj základ ve zjištěném skutkovém stavu ohledně obou zákonem předvídaných kritérií, tj. ohledně závažnosti vzniklé újmy i ohledně okolností, za nichž k porušení práva došlo [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491), odst. 32].
10. Prostý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, případně s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Rozhodnutí obecných soudů však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně zohlednit požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a chránit. Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535) a v něm citovanou judikaturu].
11. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v odlišném náhledu na hodnocení míry zásahu do důstojnosti a cti ze strany vedlejšího účastníka a). Zásah do práv stěžovatele byl dle jeho mínění natolik významný, že přiznané zadostiučinění ve výši 50 000 Kč jej vůbec nemůže odškodnit. Na tuto námitku však všechna napadená rozhodnutí shodně odpovídají tak, že stěžovatel k požadované náhradě újmy ve výši 3 750 000 Kč nenavrhnul žádné důkazy a nic bližšího neuvedl. Již krajský soud a (po něm i vrchní soud) výslovně uvedl, že tato částka a způsob, jakým k ní stěžovatel dospěl, odpovídá spíše náhradě škody či bezdůvodnému obohacení. To stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nijak nezpochybnil, neboť na toto odůvodnění napadených rozhodnutí nijak nereagoval. Z toho důvodu Ústavní soud nemá krajskému a vrchnímu soudu z ústavního hlediska co vytknout, pokud takto vymezenou újmu stěžovateli odmítly přiznat s odkazem její možné uplatnění jako majetkového nároku (relativní samostatnost těchto nároků Ústavní soud uznal i v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09, jehož se stěžovatel na svou podporu dovolával, srov. odst. 44).
12. Neposkytl-li stěžovatel nad rámec právě uvedeného žádné další důvody a důkazy pro hodnocení závažnosti zásahu do osobnostních práv, nelze obecným soudům vyčítat, že se s žalobním tvrzením vypořádaly způsobem odpovídajícím míře jeho obecnosti. Zjevně přitom není přiléhavé tvrzení stěžovatele, že nalézací soud a odvolací soud pro své rozhodnutí neuvedly žádná konkrétní rozhodovací hlediska. Oba soudy uznaly, že zneužití identity stěžovatele je závažným zásahem do jeho práv. Zároveň však zohlednily, že stěžovateli byla poskytnuta morální satisfakce odsouzením vedlejšího účastníka a) v trestním řízení a že stěžovatel sám podcenil kontrolu vůči vedlejšímu účastníku, kterému před tím poskytl neobvykle velký přístup k vlastním dokladům (např. živnostenskému listu) a účtům.
13. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění musí vzhledem ke konkrétním okolnostem případu být způsobilá plnit svou kompenzační funkci, tedy musí umožnit napravení důsledků neoprávněného jednání a poškozený se tak přestane za poškozeného považovat [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459) a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu]. V projednávané věci se soudy s obecnou argumentací stěžovatele dostatečně vypořádaly. S ohledem na jejich hodnocení konkrétních okolností a zjištěnou intenzitu zásahu do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by částka 50 000 Kč nemohla stěžovateli kompenzovat újmu způsobenou mu vedlejším účastníkem.
14. Ve vztahu k námitce údajného opomenutí preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění lze stručně odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu (ústavní stížnost na ně ostatně nijak nereaguje). Stěžovatel se preventivně-sankční funkce peněžitého zadostiučinění v průběhu řízení až do řízení o dovolání nedomáhal, nelze tak krajskému a vrchnímu soudu vytknout, že se touto otázkou výslovně nezabývaly (preventivně-sankční funkci ostatně v projednávané věci plní vůči vedlejšímu účastníku především odsuzující rozsudek trestního soudu).
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu