ECLI:CZ:US:2016:1.US.2710.16.1
sp. zn. I. ÚS 2710/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti A. B. V. spol. s r. o., se sídlem v Ústí nad Orlicí - Hylváty, Vrbová 625, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 208/2015-36 ze dne 26. května 2016 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 Af 57/2014-72 ze dne 22. července 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelce byla v daňovém řízení předepsána k přímé úhradě daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2010 a dále stanovena povinnost uhradit penále z částky doměřené daně. Na základě daňové kontroly bylo u stěžovatelky zjištěno, že pro ni slovenští živnostníci opakovaně vykonávali zakázky, přičemž takový vztah vykazoval znaky závislé činnosti.
2. Následnou správní žalobu a kasační stížnost správní soudy zamítly. Podle skutkových zjištění a navazujícího právního hodnocení soudů stěžovatelka se slovenskými pracovníky opakovaně uzavírala smlouvy o dílo. Slovenští pracovníci dlouhodobě vykonávali běžné stavební práce obdobně jako zaměstnanci stěžovatelky a až na jednu výjimku pracovali na shodných zakázkách jako zaměstnanci stěžovatelky. Ta nesla náklady na materiál, likvidaci odpadu, na spotřebovanou energii a střežení staveniště. V rozhodném období slovenští pracovníci nevykonali žádné práce pro jiné subjekty. Slovenští pracovníci uvedli, že nechtěli být zaměstnáni, neboť jim nevyhovovala pracovní doba a chtěli být s rodinou. Podle správních soudů byl za takových okolností výkon práce na základě smluv o dílo zastřeným úkonem, ve skutečnosti se jednalo o výkon závislé práce. Tvrzení slovenských pracovníků o tom, že neměli zájem vykonávat závislou práci, soudy vyhodnotily jako účelová.
3. Proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a na ochranu před rozhodnutími orgánů veřejné správy. Stěžovatelka smlouvy o dílo uzavírala, neboť pracovníci neměli zájem být jejími zaměstnanci. Tuto vůli výslovně potvrdili. Pokud správce daně (a následně soudy) dospěl k závěru, že taková výpověď není pravdivá, nevyvodil z toho žádný důsledek. Nebyli vyslechnuti dřívější pracovníci, jejichž výpověď by již nemohla být ovlivněna zájmem na pokračování vzájemných podnikatelských vztahů se stěžovatelkou. Napadená rozhodnutí ve svém důsledku popírají právo slovenských občanů podnikat na území České republiky.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Již dříve Ústavní soud uvedl, že rozhodující pro posouzení, zda se jedná o závislou činnost, je to, zda posuzovaná činnost nese znaky závislé činnosti podle zákona o daních z příjmů, nikoliv to, jakou právní skutečností byla tato činnost založena [usnesení sp. zn. III. ÚS 410/01 ze dne 6. 12. 2001 (U 44/24 SbNU 577) či sp. zn. II. ÚS 168/02 ze dne 5. 11. 2003]. Ke vztahu tzv. švarcsystému a svobody podnikat a navazujícím právům zaměstnavatele (formálně objednatele) se Ústavní soud vyjádřil mimo jiné v usnesení sp. zn. III. ÚS 310/98 ze dne 12. 11. 1998.
6. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by se správní soudy odchýlily od zásad vytyčených jeho rozhodnutími uvedenými výše. Jejich právní i skutkové závěry jsou podrobně odůvodněné, logické a přiléhavé (pro věc je rozhodující zejména odůvodnění na str. 12 a 13 rozsudku NSS a tomu odpovídající části rozsudku krajského soudu). Úkolem Ústavního soudu přitom zásadně není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy či správními orgány [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], tím spíše, že Ústavní soud tyto důkazy sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
7. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu