ECLI:CZ:US:2016:1.US.2839.16.1
sp. zn. I. ÚS 2839/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. V., právně zastoupeného Mgr. Bohdanou Hejdukovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 4. 2015 sp. zn. 1 T 60/2014-442, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 331/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 č. j. 4 Tdo 522/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování dle §354 odst. 1 písm. c) tr. z., přečinu vydírání dle §175 odst. 1 tr. z. a přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1) tr. z. spáchaných formou spolupachatelství dle §23 tr. z., přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. z. Stěžovatel se tohoto jednání dopustil několika skutky, jež jsou blíže popsané v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým mu byl uložen souhrnný podmíněný trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců se zkušební dobou tří let a šesti měsíců. Současně byl nad stěžovatelem vysloven dohled.
K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně z části zrušen a nově bylo rozhodnuto pouze o přečinu nebezpečného pronásledování podle §234 odst. 1 písm. c) tr. z., přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. z. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen souhrnný podmíněný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let. Zkušební doba byla stanovena na pět let za současného vyslovení dohledu.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel je toho názoru, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně mělo dojít též k porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Hlavní líčení před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě nebylo podle stěžovatele vedeno jako fair proces. Důvodem má být především ta skutečnost, že soud označil obžalovaného za jedince s nezvládnutou agresí vůči jiným osobám, a to bez toho, aniž by měl k takovému závěru jakýkoliv důkaz. Tímto svým výrokem soudce podle stěžovatele založil domněnku zaujatosti proti své osobě. Takový přístup považuje stěžovatel za rozporný s čl. 38 a 40 Listiny základních práv a svobod. Soudce tímto svým postojem předjímá výsledek soudního řízení. Z principu presumpce neviny vyplývá povinnost soudů prokázat vinu obviněného nadevší pochybnost. Tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v rozporu s jejich obsahem, a to jednostranně v neprospěch stěžovatele. V soudním řízení byl podle stěžovatele od samého počátku uplatňován rozdílný přístup k poškozeným a svědkům, kteří prokazovali tvrzení obžalovaného. Soud se snažil přimět svědky k jiným tvrzením, než k těm, jež byla vyřčena. Neobjektivnost a tendenčnost obecných soudů byla podle stěžovatele protknuta celým trestním řízením. Okolnosti, které svědčily ve prospěch obžalovaného, soudy nejen nehodnotily, ale dle mínění je ani nezanesly do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud prvního stupně kupříkladu řádně neodůvodnil, proč nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele, zejména pak provedení důkazu výslechem svědka Rakušana.
III.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Předně je třeba uvést, že řada stěžovatelem vznesených námitek proti rozhodnutím obecných soudů je obecné povahy, postrádající rys konkrétnosti.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatel, že nalézací soud neprovedl výslech svědka Rakušana, nutno uvést, že touto námitkou se zabýval již odvolací soud, jenž považoval tento důkaz za nadbytečný. Důvodem pro tento postup byla především ta skutečnost, že krajský soud považoval důkazní situaci za dostatečně prokázanou a nepovažoval provádění dalších důkazů za potřebné. Nelze tedy uzavřít, že by se v projednávaném případě jednalo o tzv. opomenutý důkaz, kdy se obecné soudy v rámci svého odůvodnění nevypořádají s tím, proč neprovedly účastníkem řízení navržený důkaz.
Pokud stěžovatel namítá předpojatost soudce nalézacího soudu, který jej měl již v průběhu soudního řízení označit za jedince s nezvládnutou agresí vůči jiným osobám, mohl stěžovatel ještě v řízení před obecnými soudy vznést námitku podjatosti vůči osobě tohoto soudce.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu