ECLI:CZ:US:2016:1.US.3008.16.1
sp. zn. I. ÚS 3008/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šedy, zastoupeného Mgr. Markem Konečným, advokátem, se sídlem Praha 5, Petržílkova 15, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 227/2016-94 ze dne 23. 6. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a práva na přezkoumatelné a přesvědčivé rozhodnutí vydané v souladu s principy demokratického právního státu (čl. 1 Ústavy), dále práva na svobodu pobytu, nedotknutelnost obydlí a právo vlastnit a užívat majetek a právo dědit.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Městský soudu v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, který vyhověl návrhu na předběžné opatření a zakázal stěžovateli vstupovat na pozemek parc. č. A1 a parc. č. A2 a do budovy stojící na pozemku č. p. A3, vše v k. ú. Smíchov, obec Praha, zapsané na LV č. A4.
3. Městský soud v napadeném usnesení vysvětlil, že se žalobkyně domáhala vůči stěžovateli nařízení shora uvedeného předběžného opatření s tím, že je majoritním spoluvlastníkem (id. 55/100) nemovitostí uvedených ve výroku usnesení. Stěžovatel jako žalovaný se v pravidelných intervalech a opakované snaží vstupovat do nemovitostí, a to násilným vniknutím, páčením a překonáváním překážek, poškozuje vstupní dveře, dne 18. 5. 2015 vysadil dveře a dne 20. 5. 2015 zdemoloval vstupní zámky jak do předzahrady, tak vstupních dveří do budovy. Věc řešila i Policie ČR. U soudu I. stupně je pod sp. zn. 32D 183/2011 vedeno dědické řízení po Jarmile Šedové a po Františku Šedovi, rodičích stěžovatele, přičemž do dědictví spadá i minoritní podíl na nemovitosti. Účastníky dědického řízení, které není dosud skončeno, jsou Jarmila Sýkorová a stěžovatel. Stěžovatel pak nerespektuje rozhodnutí žalobkyně jako většinového vlastníka o zákazu vstupu do nemovitosti, ničí vybavení a ruší pokojný stav. Městský soud dospěl k závěru, že je zde vzhledem k vyhroceným vztahům mezi účastníky naléhavá potřeba úpravy jejich poměrů, neboť stěžovatel, o jehož dědickém nároku nebylo dosud rozhodnuto, se snaží i nevybíravými způsoby dostat do nemovitosti, jejímž je žalobkyně většinovým spoluvlastníkem, a na tomto majetku vzniká škoda. Pro posouzení věci není podstatné, že stěžovatel má v evidenci obyvatel hlášen v nemovitosti trvalý pobyt, protože údaj o trvalém bydlišti fyzické osoby, uvedený ve zmíněné evidenci, má pouze evidenční charakter.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je mu bráněno rozhodnutím soudu v užívání bytu, v němž mnoho let bydlel, má v něm své osobní věci a jeho adresu má jako adresu svého trvalého pobytu hlášenu v evidenci. Bez možnosti užívání tohoto bytu je ve své současné příjmové a zdravotní situaci v podstatě bezdomovec. Stěžovatel dále uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když jeho věc nebyla zjevně projednána bez zbytečných průtahů a také se nemohl vyjádřit k prováděným důkazům.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastník řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatel před Ústavním soudem jen zopakoval námitky, které již uvedl ve svém odvolání a s nimiž se vypořádal ve svém napadeném rozhodnutí již městský soud. Námitky stěžovatele směřují proti závěrům soudu v oblasti skutkových tvrzení a posouzení podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z osvědčených skutečností a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatele nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustil žádného excesivního a neodůvodněného postupu. Ústavní soud tedy neshledal důvod pro konstatování protiústavnosti napadeného rozhodnutí.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu