ECLI:CZ:US:2016:1.US.32.15.1
sp. zn. I. ÚS 32/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Babiččiny nudle s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 33/5, 2. Ing Tomáš Aubrecht, 3. Mgr. Martin Pražák, 4. DRUID CZ s.r.o., se sídlem v Borku, Hosínská 336, všichni zastoupení Mgr. Danielem Kuklou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1961/2014-121 ze dne 10. září 2014, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 32 Cm 15/2012-45 ze dne 15. 10. 2012 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé kromě jiného domáhali uložení povinnosti žalované DOBŠICKÉ TĚSTOVINY s.r.o. zdržet se užívání označení "NUDLE OD BABIČKY" v jakékoli grafické úpravě či jako součást označení výrobků, dále uložení povinnosti žalované odstranit závadný stav, tedy stáhnout veškeré výrobky a jejich obaly obsahující uvedené označení z trhu, povinnosti žalované vzdát se práv k ochranné známce a uložení povinnosti žalované stěžovatelům přiměřené zadostiučinění ve výši 300 000 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že ochranná známka žalované, tak jak byla jako celek užívána, nebyla zaměnitelná s ochrannými známkami stěžovatelů. Žalovaná se tak užíváním své řádně zapsané ochranné známky nedopustila nekalosoutěžního jednání. Ve vztahu k jinému jednání žalované (nabídky na internetových stránkách) městský soud uvedl, že to bylo jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, avšak nebylo předmětem řízení. Soud proto pouze žalovanou vyzval, aby do protokolu učinila slib, že se tohoto jednání zdrží.
2. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 3 Cmo 58/2013 97 ze dne 23. 10. 2013 rozsudek městského soudu potvrdil. Podle vrchního soudu obecně může být i užívání zapsané ochranné známky v rozporu s dobrými mravy soutěže, nicméně v projednávané věci k tomu nedošlo. Užívané známky nebyly zaměnitelné a výrobky obou soutěžitelů byly v řadě znaků odlišné.
3. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 1961/2014 121 ze dne 10. 9. 2014. V něm uvedl, že se vrchní soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu v tom, že i užívání platně zapsané ochranné známky může za určitých okolností představovat nekalou soutěž. Soudy nižších stupňů však v projednávané věci dospěly k závěru, že se žalovaná svým užitím zapsaného označení nekalé soutěže nedopouští.
4. Proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv. Porušení svých práv stěžovatelé spatřovali v tom, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nesplňuje náležitosti stanovené zákonem, je příliš stručné a neodpovídá na základní otázky týkající se projednávané věci. Uvádí se v něm pouze, že se stěžovatelé mýlí, pokud se domnívají, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s judikaturou. Z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, zda se vůbec dovolací soud věcí zabýval, neboť nabídnuté odůvodnění je aplikovatelné na větší množství případů. Odůvodnění také nesplňuje požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti soudního rozhodnutí.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání a byli zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podali včas a vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde přitom o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených aktů orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti, není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní význam [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Požadavky na odůvodnění odmítavých usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud zabývá opakovaně. Je si přitom vědom toho, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby rozhodoval, ve kterých případech je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku přípustné. Z ústavního pořádku České republiky a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Delcourt proti Belgii č. 2689/65 ze dne 17. 1. 1970) totiž nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, tím méně pak na jeho meritorní přezkum. To se mimo jiné projevuje též v úpravě lhůty pro podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v případech, kdy byl mimořádný opravný prostředek odmítnut pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu. Také však platí, že rozhodování o dovolání se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, především práva na spravedlivý proces [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.); sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 či sp. zn. IV. ÚS 948/15 ze dne 11. 6. 2015].
9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu, tedy z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Již dříve přitom Ústavní soud vyložil, že uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod), nemohou Nejvyšší soud zatížit významným způsobem, a tedy ani významně ovlivnit celkovou délku soudního řízení (již cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03).
10. Z dovolání stěžovatelů Ústavní soud zjistil, že v dovolacím řízení stěžovatelé spatřovali pochybení vrchního soudu v tom, že pominul judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž i užívání platně zapsané ochranné známky může za určitých okolností představovat nekalou soutěž, navíc rozhodl příliš stroze a nepřezkoumatelně. Ústavní soud však z rozhodnutí vrchního a městského soudu zjistil, že oba soudy citovanou judikaturu zjevně nepominuly, pouze v projednávané věci dospěly k závěru, že se žalovaná svým užitím zapsaného označení nekalé soutěže nedopouští (byť by to v obecné rovině bylo možné). Ústavní soud nemá Nejvyššímu soudu z ústavního hlediska co vytknout, pokud za takového stavu věci pouze uvedl, že napadené rozhodnutí vrchního soudu není v rozporu se závěry rozhodovací činnosti dovolacího soudu a odkázal na rozhodnutí významná pro věc.
11. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstala by zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím městského a vrchního soudu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. 3. 2011 (U 3/60 SbNU 777)]. Ústavní soud se však vlastními závěry rozhodnutí vrchního a městského soudu nezabýval, neboť výrazně odlišuje předmět posouzení u usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání a u rozhodnutí ve věci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Z ústavní stížnosti (návrhu na rozhodnutí Ústavního soudu i vlastních důvodů tvrzení protiústavnosti) přitom bylo zřejmé, že směřuje výlučně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nikoliv proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu (srov. požadavky na méně formální posuzování návrhů na zahájení řízení v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice č. 57567/00 ze dne 20. dubna 2004).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu