ECLI:CZ:US:2016:1.US.3327.15.1
sp. zn. I. ÚS 3327/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti PhDr. Hany Pavlů, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1933/2015-287 ze dne 14. října 2015 za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhala ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Obvodní soud jí rozhodnutím asistenta soudce zástupce neustanovil. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, dospěl k závěru, že o ustanovení zástupce může rozhodovat asistent soudce.
2. Následné dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského soudu odmítl Nejvyšší soud. Dospěl totiž k závěru, že jde o otázku v jeho rozhodovací činnosti již vyřešenou.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že od ní Nejvyšší soud v dovolacím řízení vyžadoval zastoupení advokátem, přestože již v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3001/2014 dospěl k závěru, že není třeba vyžadovat advokáta pro řízení o dovolání proti rozhodnutím, že se účastníku řízení neustanovuje zástupce pro dovolací řízení. Stejný názor setrvale zastává i Nejvyšší správní soud. Své předchozí rozhodnutí rozhodnutí Nejvyšší soud pominul a odchýlil se od něj, aniž by věc předložil velkému senátu Nejvyššího soudu k posouzení. Navíc vůči stěžovatelce přistupoval nerovným způsobem ve vztahu k ostatním dovolatelům.
4. Dále stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud opomenul změnu právní úpravy a rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu, podle něhož nemůže o ustanovení zástupce rozhodovat asistent soudce, ale předseda senátu. Dále stěžovatelka na svou podporu odkázala na nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.) a naopak se vymezila vůči usnesení sp. zn. II. ÚS 2060/14 ze dne 9. 12. 2014.
5. Závěrem stěžovatelka namítla, že nebyla poučena o složení senátu a o možnosti namítat pojatost rozhodujících soudců (jejichž jména neznala). Nejvyšší soud totiž na rozdíl od Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nezasílá tzv. akceptační dopis se složením rozhodujícího senátu a s poučením o možnosti vznést námitku podjatosti. Stěžovatelka odmítla názor Ústavního soudu, že akceptační dopis je "nadstandardem", který není procesními předpisy nutně vyžadován. Namítnout přitom chtěla podjatost soudce Pavla Simona, který má vůči ní zjevně záporný vztah a vědomě porušuje její rovnost před zákonem, a soudce Pavla Vlacha, který k ní má záporný vztah již z doby svého působení na obvodním soudu, kdy se o ní nepravdivě vyjadřoval, čímž jí způsobil škodu.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh sice zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Většina námitek stěžovatelky již byla dříve Ústavním soudem řešena, na příslušná rozhodnutí tedy lze pro stručnost odkázat. V případě rozhodování asistentem je z ústavního hlediska významné především, aby bylo jeho rozhodnutí přezkoumatelné soudcem (usnesení sp. zn. III. ÚS 1550/12 ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3426/12 ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 135/13 ze dne 11. 2. 2013 či sp. zn. II. ÚS 2060/14 ze dne 9. 12. 2014). Tyto závěry nebyly překonány ani nálezem sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.), který v odst. 44 vyžaduje vůči rozhodnutí vyššího soudního úředníka (či asistenta soudce) zachování účinné možnost obrany. V projednávané věci lze nicméně odkázat na citované usnesení sp. zn. II. ÚS 2060/14, podle něhož je možné proti rozhodnutí o neustanovení zástupce podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu. Námitky stěžovatelky vůči obsazení soudu jsou tedy nepřípustné podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatelka žalobu pro zmatečnost nepodala. Vyčerpání tohoto prostředku nápravy je nezbytné i přesto, že námitky stěžovatelky již byly věcně projednány v řízení o odvolání a dovolání [usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06 ze dne 17. 5. 2006 (U 7/41 SbNU 609)]. Podle stěžovatelky je sice názor o přípustnosti žaloby pro zmatečnost nesprávný, neboť neustanovení zástupce není rozhodnutím ve věci samé, přehlédla však, že §229 odst. 1 občanského soudního řádu vyžaduje rozhodnutí, kterým bylo (dílčí) řízení skončeno, nikoliv rozhodnutí ve věci samé.
8. Nezasláním akceptačního dopisu Nejvyšším soudem k porušením práv stěžovatelky zjevně nedošlo. Ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce vyžaduje, aby jeho adresát měl možnost seznámit se se složením soudu, který v jeho věci rozhoduje. Navrhovatel tak případně může uplatnit své právo na vyloučení rozhodujících soudců z důvodu jejich podjatosti formou vznesení odpovídající námitky [nález sp. zn. I. ÚS 182/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 79/41 SbNU 39)]. Ústavní soud však dříve jasně vyjádřil, že zasílání akceptačního dopisu je nadstandardem, který zákon nevyžaduje [nález sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521)].
9. Stěžovatelka měla možnost se o složení senátu u Nejvyššího soudu informovat, například osobně, písemně či telefonicky. To je sice do jisté míry nepohodlné, nejde však o úsilí, které by od ní nebylo možné požadovat (usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015, odst. 19, a sp. zn. III. ÚS 1815/14 ze dne 6. 11. 2014, odst. 9). Neobstojí ani námitka, že stěžovatelka nebyla poučena o možnosti uplatnit námitku podjatosti. Z příloh její stížnosti je zřejmé, že tuto námitku uplatnila vůči soudci Pavlu Simonovi. Stejně tak je z těchto příloh a argumentace samotné stížnosti zřejmé, že stěžovatelka je obecně velmi dobře obeznámena se svým právem uplatnit námitku podjatosti, sama totiž odkazuje na obvyklý obsah akceptačních dopisů Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, které toto poučení obsahují. Stěžovatelka se na svou podporu také dovolávala řady rozhodnutí vydaných v jejích věcech, a to jak ve správním, tak civilním soudnictví. I kdyby tedy stěžovatelka zrovna v projednávané věci nebyla poučena o možnosti namítnout podjatost soudců Nejvyššího soudu, nemohla by tím být zkrácena na svých právech (natožpak právech ústavně zaručených).
10. Zjevně neopodstatněné je též tvrzení, že Nejvyšší soud porušil práva stěžovatelky již tím, že od ní vyžadoval zastoupení advokátem. Stěžovatelka si totiž advokáta obstarala, řízení mohlo řádně pokračovat a stěžovatelce tedy nevznikla žádná újma. Ústavní soud se tudíž v této souvislosti blíže zabýval toliko tvrzeným porušení práva na zákonného soudce. Odchýlení od předchozího právního názoru Nejvyšším soudem bez postoupení věci velkému senátu zpravidla bude porušením práva na zákonného soudce (z mnoha srov. nález sp. zn. I. ÚS 2866/15 ze dne 14. 3. 2016 a v něm citovanou judikaturu). V projednávané věci však Nejvyšší soud od stěžovatelky vyžadoval advokáta s odkazem na závěry usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sen. zn. 31 NSCR 9/2015 ze dne 8. 4. 2015. Je tedy zřejmé, že sjednocující role velkého senátu podle §20 zákona o soudcích a soudcích byla naplněna.
11. K námitkám stěžovatelky, která poukazovala na odlišná řešení obdobných situací ze strany Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, je možné uvést, že podle čl. 92 Ústavy České republiky je Nejvyšší soud vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud. Ústava nepředpokládá zvláštní orgán, který by měl dohlížet na sjednocování judikatury obou nejvyšších soudů, jak to například činí čl. 95 odst. 3 Základního zákona Spolkové republiky Německo. Tuto roli nemůže v oblasti podústavního práva zastávat Ústavní soud, který je především soudním orgánem ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nelze jistě vyloučit, že rozdíly v rozhodování o zásadně stejných otázkách mezi oběma vrcholy soustavy obecných soudů mohou mít ústavní význam. Stejně tak ale nelze opomenout, že řada podobností je pouze zdánlivá a rozdíly jsou dány odlišnou právní úpravou či odlišnostmi praktických otázek, které před soudy vyvstávají. V projednávané věci nicméně stěžovatelka nevznesla jedinou přípustnou námitku, která by byť jen naznačovala dotčení jejích ústavně zaručených práv v této souvislosti.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu