ECLI:CZ:US:2016:1.US.3668.16.1
sp. zn. I. ÚS 3668/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů V. S. a M. K., zastoupených doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 714/2016-90 ze dne 29. června 2016, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 70/2013 ze dne 8. srpna 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 8/2010 ze dne 19. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 15. 8. 2016 napadli stěžovatelé shora uvedená soudní rozhodnutí pro porušení svého práva na spravedlivý proces (práva na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na ochranu základních práv a svobod soudní mocí zaručeného čl. 4 Ústavy, a práva na to, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeného čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatelé byli napadenými rozhodnutími obecných soudů uznáni vinnými ze spáchání pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a odsouzení k podmíněným trestům odnětí svobody (v případě stěžovatele S. na dva roky s odkladem na zkušební dobu čtyř let a v případě stěžovatele K. na třicet měsíců s odkladem na zkušební dobu pěti let). Trestného činu se stěžovatelé dopustili tím, že se v rámci činností spojených s jejich prací pro obchodní společnosti SF-PETROL s.r.o. a SF PETROL-TRANS s.r.o. zapojili do míšení minerálních olejů sloužících jako pohonné hmoty - konkrétně motorové nafty a automobilového benzínu - zatížených spotřební daní s jinými minerálními oleji mísitelnými s motorovou naftou a s automobilovým benzínem - zvláště pak s Etolem, Larconem, ložiskovým olejem, Mogulem, odformovacím olejem, strojním olejem, technologickým olejem, topným olejem těžkým, změkčovačem epoxidových pryskyřic, benzínovými rozpouštědly, technickým benzínem a kvasným lihem - osvobozenými od spotřebních daní - konkrétně od daně z minerálních olejů a od daně z lihu - a spolupůsobili při jejich následném uvádění do volného daňového oběhu jako standardních pohonných hmot, aniž by k nim byla v průběhu doby v celém rozsahu přiznána daňová povinnost a aniž by z nich byly náležitě odvedeny spotřební daně. Stěžovatelé pracovali na pozici řidičů cisteren (stěžovatel V. S. rovněž i jako dispečer). Před obecnými soudy nezpochybňovali, že se na této činnosti podíleli (a prováděli popsané míšení i distribuci pohonných hmot), avšak tvrdili, že nevěděli, že se tím dopouštějí trestné činnosti a v jakém rozsahu.
3. Obecné soudy se v odůvodněních napadených rozhodnutí zabývaly rozsáhle zaviněním stěžovatelů a vysvětlily, že stěžovatelé věděli o nelegálnosti svého jednání a o tom, že jediným cílem mísení minerálních olejů s pohonnými hmotami je krácení daní - spotřební daně a DPH. S ohledem na to v rámci své telefonické komunikace opakovaně dávali najevo strach z odhalení, z problémů s policií a z trestního postihu. Kvůli riziku odposlouchávání používali domluvené termíny a hovořili kódovaně. Z hlediska právního posouzení skutku lze uvažovat jedině o tom, zda obsah vědomostní složky zavinění u stěžovatelů, kteří neznali celkové množství přimíchávaných látek, neměli přístup do účetnictví a nezkoumali, zda jsou příslušné daně odváděny, je dostatečný z hlediska potřebné míry zavinění. Podle Nejvyššího soudu je u úmyslu eventuálního subjektivní stránka uvedeného trestného činu dána i v tom případě, kdy pachatel následek svého jednání pokládá za možný, a pro případ, že nastane, je s ním srozuměn. Zjištěnou míru zavinění pak u stěžovatelů zohlednil nalézací soud z pohledu povahy a závažnosti jejich činu při rozhodování o trestech.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé zopakovali svou argumentaci, předloženou obecným soudům. V případě, že jejich nadřízení páchali a organizovali trestnou činnost, pak se na ní stěžovatelé podíleli nevědomky a až do zahájení trestního stíhání proti nim samotným o tomto neměli žádné tušení. Subjektivní stránka trestného činu jim nebyla v rámci trestního řízení před obecnými prokázána. Skutečnost, že vedle své mzdy dostávali další státu nepřiznávané příplatky za svou činnost, není důkazem jejich vědomosti o prováděné daňové trestné činnosti. Dále stěžovatelé zpochybňují své výpovědi z přípravného řízení tím, že po jejich zadržení a umístění do cel předběžného zadržení s nimi policisté jednali a zacházeli nelidsky, vyvíjeli na ně psychický a verbální nátlak a stále poukazovali na možnost jejich umístění do vazby. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé po zadržení nebyli právně zastoupeni, slovům policistů z pohledu právních laiků věřili. Stěžovatelé dále ve své stížnosti tvrdili, že policisté měli již předem připravené odpovědi na jimi pokládané otázky a snažili se stěžovatele a ostatní obžalované přimět k tomu, aby tyto připravené odpovědi potvrdili.
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Obecné soudy náležitě odůvodnily své závěry a opřely je o odpovídající důkazy, provedené před příslušnými soudy. Argumentace stěžovatelů nezohledňuje některé důkazy, které potvrzují jejich vinu, a nevyvrací přesvědčivě vysvětlené závěry obecných soudů, které se náležitě vypořádaly se všemi jejich námitkami.
8. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu