ECLI:CZ:US:2016:1.US.4037.14.1
sp. zn. I. ÚS 4037/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky F plus H, s. r. o., se sídlem v Třebíči, Zborovská 856/49, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Krakovská 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 100/2013-56 ze dne 25. září 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Odvolacího finančního ředitelství, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelce bylo v řízení před orgány finanční správy sděleno penále podle §63 zákona o správě daní a poplatku ve znění do 31. 12. 2006 ve výši 115 498 Kč z důvodu pozdní úhrady dlužné daně z příjmů právnických osob. Platební výměr byl potvrzen rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně.
2. Krajský soud v Brně správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl rozsudkem č. j. 29 Af 114/2011-77 ze dne 27. 8. 2013, neboť neshledal, že by toto rozhodnutí bylo nezákonné. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud. Soud se neztotožnil se stěžovatelkou v tom, že by penále podle §63 zákona o správě daní a poplatku ve znění do 31. 12. 2006 bylo sankcí, na niž by bylo třeba uplatnit zásady trestního práva. Za významnou soud nepovažoval ani tu okolnost, že právní úprava již neumožňuje prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti. Závěrem soud neshledal nezákonnost ani v tom, že stěžovatelka měla přeplatek na dani z příjmů. Tento přeplatek byl na osobním daňovém účtu stěžovatelky evidován v jiných obdobích, nedošlo tedy ke střetu tohoto přeplatku a vytýkaných nedoplatků. Pro posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí nebylo významné ani rozhodnutí Finančního úřadu pro kraj Vysočina o existenci přeplatku na dani z přidané hodnoty vydané až po vydání přezkoumávaných rozhodnutí.
3. Stěžovatelka brojila ústavní stížností proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejích práv na ochranu vlastnictví, na spravedlivý proces a na zákonného soudce podle čl. 11, podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítla, že sdělené penále je třeba považovat za trest a tudíž je třeba podle zásad trestního práva na věc uplatnit mírnější úpravu §63 zákona o správě daní a poplatků ve znění od 1. 1. 2007. Nejvyšší správní soud se ve věci nevypořádal se závěry rozsudku téhož soudu č. j. 5 Afs 78/2012-56 ze dne 31. 7. 2013, na který stěžovatelka odkazovala. Soud se v projednávané věci od závěrů tohoto rozsudku odchýlil bez předložení věci rozšířenému senátu. Dále soud pominul, že došlo k zásadní změně právní úpravy a již není možné prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti. Původní závěry správních soudů tedy ve světle této změny nemohou obstát. Závěrem stěžovatelka považovala za nadměrně formalistické, pokud soud odmítl přihlédnout k rozhodnutí o existenci daňového přeplatku z roku 2013 při přezkumu rozhodnutí z roku 2011.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a byla zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podala včas a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
5. Dále se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím a obsahem soudního spisu krajského soudu a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Stěžovatelka v projednávané věci pokračovala v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnila v řízení před orgány finanční správy a správními soudy. Ústavní soud tím postavila do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat předpisy procesního daňového práva. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
8. Ústavní soud zjistil, že na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatelky srozumitelně, logicky a přesvědčivě odpovídá již napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Zásadní námitky stěžovatelka uplatnila vůči hodnocení daňového penále podle §63 zákona o správě daní a poplatků ve znění do 31. 12. 2006, které považovala za trestní sankci.
9. Nejvyšší správní soud ve své nedávné rozhodovací činnosti již uznal, že daňové penále může být trestní sankcí. V usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 Afs 2010/2014-57 ze dne 24. 11. 2015 dospěl k závěru, že na penále v §37b zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném od 1. 1. 2007 je oproti úpravě penále v §63 citovaného zákona ve znění účinném do 31. 12. 2006 nutno nahlížet jako na sankci. Ačkoli je penále zařazeno do systému daňového práva, má trestní povahu se zárukami vyplývajícími z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. V projednávané věci se však uplatnila úprava penále podle §63 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků ve znění do 31. 12. 2006, tedy v podobě koncipované jako ekonomická náhrada za nedoplatky peněžních prostředků na daních, které musí veřejné rozpočty získat z jiných zdrojů, a která měla působit na daňového dlužníka, aby včas uhradil svůj dluh (srov. hlediska Evropského soudu pro lidská práva pro hodnocení konkrétní úpravy jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy vyjádřená např. v rozsudku ve věci Janosevic proti Švédsku ze dne 23. 7. 2002, č. 34619/97, odst. 68, v rozsudku velkého senátu ve věci Jussila proti Finsku ze dne 23. 11. 2006, č. 73053/01, odst. 32-38, či rozhodnutí Poniatowski proti Francii ze dne 6. 10. 2009, č. 29494/08). Z toho důvodu nebyl důvod, aby se Ústavní soud odchýlil od svého dřívějšího náhledu na §63 zákona o správě daní a poplatků ve znění do 31. 12. 2006 (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1394/07 ze dne 17. 1. 2008, či usnesení sp. zn. II. ÚS 2147/11 ze dne 15. 5. 2012 vydané v jiné věci stěžovatelky).
11. K námitce porušení práva na zákonného soudce lze stručně uvést, že rozsudek č. j. 5 Afs 78/2012-56 ze dne 31. 7. 2013, jehož se stěžovatelka na svou podporu dovolávala, se vyjádřil právě k pozdější právní úpravě (popisuje koncepční změnu §63 k 1. 1. 2007 zákonem č. 230/2006 Sb.). Napadený rozsudek vyjadřující se k dřívější úpravě se nemohl od jeho závěrů odchýlit, zjevně tedy nebylo třeba předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Rozsudek č. j. 5 Afs 78/2012-56 v tomto ohledu dokonce část argumentace stěžovatelky vyvrací (srov. odst. 28 a 29).
12. Zjevně neopodstatněné shledal Ústavní soud i námitky stěžovatelky vůči nesprávnému posouzení střetu daňového přeplatku a nedoplatku na jejím osobním daňovém účtu. Napadený rozsudek přesvědčivě vysvětlil, že ke střetu nedoplatků s částí přeplatků nedošlo. Zbylé přeplatky nemohly být zohledněny při rozhodování finančního ředitelství (k jejich deklaraci došlo až po rozhodnutí), ani v řízení před správními soudy (srov. vymezení přezkumu správních soudů v §75 odst. 1 soudního řádu správního). Jak však v projednávané věci stěžovatelce vyložil Krajský soud v Brně v odst. 46 rozsudku č. j. 29 Af 114/2011-77, který byl nyní napadeným rozsudkem přezkoumán, nově vzniklý nárok na přeplatek je možné u správce daně uplatnit. Stěžovatelka tedy měla možnost domoci se nápravy touto cestou. To stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybnila. Postupu Nejvyššího správního soudu tedy Ústavní soud nemá z ústavního hlediska co vytknout, napadený rozsudek a jemu předcházející rozsudek krajského soudu plně odpověděly na námitky stěžovatelky (řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem je třeba hodnotit jako jeden celek, nikoliv jako řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená, srov. např. usnesení I. ÚS 363/10 ze dne 26. 2. 2010).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu