ECLI:CZ:US:2016:1.US.602.16.1
sp. zn. I. ÚS 602/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Befacoal s.r.o., se sídlem Sokolská 46/1795, Praha 2, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem Žitná 47, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 2 Afs 267/2015-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015 č. j. 6 Af 86/2014-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, kterými měla být její porušena její základní práva zaručená čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o stěžovatelčině žalobě proti žalovanému - Odvolacímu finančnímu ředitelství. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo řízení zastaveno, a to pro nezaplacení soudního poplatku. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila kasační stížností, která byla napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka byla k zaplacení soudního poplatku opakovaně (poté, co její předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno) vyzvána usnesením městského soudu doručeným jí dne 26. 7. 2015. Ve stanovené desetidenní lhůtě stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila, pouze požádala o jeho prominutí s tím, že to odůvodňují její poměry a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, aniž by uvedla jakékoliv konkrétní okolnosti, ba přímo (nové) relevantní důvody, a dodala relevantní podklady (důkazy). Přitom stěžovatelka byla městským soudem poučena o tom, že v případě nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě soud řízení nezastaví, (jen) pokud poplatník ve stanovené lhůtě sdělní soudu okolnosti, které osvědčují nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek zaplatit - to však tedy stěžovatelka neučinila. Navíc podle judikatury Nejvyššího správního soudu je soud o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení povinen rozhodnout, jen pokud ona žádost obsahuje nové, dříve neuvedené skutečnosti - což v daném případě rovněž nebylo splněno. Proto podle Nejvyššího správního soudu městský soud nepochybil, když řízení o stěžovatelčině žalobě zastavil.
3. Stěžovatelka má za to, že městský soud v dané věci postupoval zcela formálně a v rozporu s právním řádem České republiky, neboť bez dalšího zvýhodnil stát a porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Městský soud nepřihlédl k její žádosti o prominutí soudního poplatku a sdělení, že je proti ní vedena exekuce. Obecné soudy neakceptovaly vlastní rozhodnutí v obdobných věcech. Proto podle stěžovatelky porušily její ústavně zaručená práva.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě jde o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před obecnými soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů přiznání osvobození od soudních poplatků (zde dle §36 odst. 3 soudního řádu správního) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich závěry v tomto ohledu. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnosti ve věci osvobození od soudních poplatků věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu obecných soudů, například nerespektováním kogentním normy, či interpretaci v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Neboli, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace relevantních zákonných ustanovení (zde §36 odst. 3 soudního řádu správního), spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2894/12 ze dne 9. 7. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Projednávaný případ však takové extrémnosti nedosahuje. Napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují zcela náležitá odůvodnění, v nichž jsou vypořádány všechny relevantní námitky a argumenty stěžovatelky. Městský soud neopomněl ani stěžovatelčino sdělení o údajné exekuci vedené proti ní, avšak konstatoval, že stěžovatelka toto nepodložila žádnými doklady. Jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud pak v napadených usneseních odkázaly rovněž na svá další rozhodnutí v obdobných věcech stěžovatelky, v nichž rovněž byla řešena otázka placení soudního poplatku za žalobu stěžovatelkou. Naopak tedy není zřejmé, na jaká rozhodnutí dotčených soudů naráží stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, když bez bližšího upřesnění kritizuje, že ze strany obecných soudů v daném případě "nebyly akceptovány vlastní rozhodnutí v obdobných věcech". Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka byla opakovaně poučována o své povinnosti zaplatit soudní poplatek za podání žaloby, jakož i o tom, za jakých podmínek lze rozhodnout o osvobození od soudních poplatků a za jakých podmínek nedojde k zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku. Napadeným rozhodnutím městského soudu navíc bylo řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí předchozí stěžovatelčiny žádosti o osvobození od soudních poplatků, a stěžovatelce byla poskytnuta nová lhůta k zaplacení soudního poplatku. Též ovšem stěžovatelka nevyužila a ani v ní neuvedla žádné nové okolnosti odůvodňující její osvobození od soudních poplatků.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, zejména její právo na přístup k soudu. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu