ECLI:CZ:US:2016:1.US.916.15.1
sp. zn. I. ÚS 916/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Honebního společenstva Javorník se sídlem v Javorníku, Havlíčkova 48, zastoupeného JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem Kopřivnice, Kadláčkova 894, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 365/2014-282 ze dne 18. prosince 2014, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Jiřího Daniela, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník se v řízení před Okresním soudem v Jeseníku domáhal prohlášení neplatnosti blíže určeného rozhodnutí valné hromady stěžovatele. Okresní soud mu rozsudkem č. j. 4 C 269/2009-243 ze dne 19. 3. 2014 vyhověl a toto rozhodnutí prohlásil za neplatné. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení změnil rozsudek okresního soudu tak, že návrh vedlejšího účastníka řízení zamítl (výrok I.). Zároveň rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka řízení nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení (výrok III.). Stěžovateli dále přiznal i náhradu řízení před okresním soudem (výrok II.), avšak sníženou podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") o jednu polovinu na výslednou výši 22 487,50 Kč. Krajský soud k užití §150 přistoupil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel po celou dobu řízení nedůvodně zpochybňoval oprávnění vedlejšího účastníka podat žalobu, aniž by se vyjádřil k věci samé (k důvodnosti návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí valné hromady). Úspěch stěžovatele v odvolacím řízení tak byl dán jinými důvody, než které stěžovatel uplatnil v odvolání.
2. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výroku II. výše uvedeného rozsudku krajského soudu, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Výrok II. napadeného rozsudku je podle stěžovatele v rozporu s rozsáhlou judikaturou k překvapivosti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle §150 o. s. ř. Krajský soud nedal stěžovateli možnost zaujmout obranu proti uplatnění moderačního práva. Podle stěžovatele jsou úvahy soudu nesprávné proto, že teprve při ústním jednání před odvolacím soudem dne 4. 12. 2014 byl žalobce vyzván, aby se vyjádřil k tomu, zda vytýkaná pochybení valné hromady způsobují podstatné porušení jeho práv. Teprve tehdy měl stěžovatel možnost se k tvrzení vedlejšího účastníka vyjádřit. Právní otázky zásadní pro posouzení věci byly soudu známy již od počátku řízení, měl tedy o nich vedlejšího účastníka poučit již v té době. Sám žalovaný by tak své námitky také mohl vznést dříve a nebylo by nutné vést řízení po dobu několika let.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje [dovolání nebylo ve věci přípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní stížnost je proto přípustná. Dále se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím a obsahem soudního spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
5. Těžiště argumentace stěžovatele spočívala v tvrzení, že krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že překvapivě a nedůvodně rozhodl o tom, že stěžovateli náleží pouze poloviční náhrada nákladů řízení před nalézacím soudem.
6. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
7. Ustálená judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že je povinností soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k případnému uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň v odvolání [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337) nebo nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)].
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl (stručně řečeno), že teprve v řízení o odvolání se mohl vyjádřit k otázce, která byla rozhodná pro věc a pro rozhodnutí o náhradě nákladů. To však zjevně neodpovídá obsahu spisu okresního soudu:
9. Z protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 22. 5. 2013 na č. l. 220 soudního spisu plyne, že vedlejší účastník ve svém závěrečném návrhu poukázal na "destruktivní postoje žalovaného, který se prakticky omezil na popírání skutečností [pozn. ÚS: svědčících o oprávnění vedlejšího účastníka podat žalobu], resp. odmítl předložit doklady, které by celý spor v tomto směru objasnily a také samozřejmě zrychlily... Pokud jde o vlastní návrh na vyslovení neplatnosti jednotlivých usnesení valné hromady, tak v tomto směru odkazuji na důvody uvedené v žalobě, když tyto doposud žalovaný nezpochybnil a vyplývají jednoznačně z předložených dokladů." Stěžovatel na tuto výtku ve svém závěrečném návrhu nijak nezareagoval, opět pouze zpochybnil oprávnění vedlejšího účastníka podat žalobu. Kromě právě uvedeného byl stěžovatel také dne 29. 8. 2013 vyzván okresním soudem, aby se vyjádřil k námitkám vedlejšího účastníka vůči platnosti rozhodnutí valné hromady a označil důkazy k prokázání svých tvrzení (č. l. 228 soudního spisu). Na to stěžovatel reagoval sdělením, že "není-li žalobce v řízení aktivně věcně legitimován, není již zapotřebí zabývat se zákonností rozhodování valné hromady." (č. l. 232 soudního spisu). Dále byl stěžovatel dne 12. 3. 2014 okresním soudem opět vyzván, ať se vyjádří k námitkám vedlejšího účastníka vůči platnosti rozhodnutí valné hromady, stěžovatel však výslovně setrval na postoji, že v řízení není třeba zabývat se zákonností rozhodování valné hromady (č. l. 239 soudního spisu). Na to okresní soud reagoval ve výše citovaném rozsudku č. j. 4 C 269/2009-243, kde uvedl, že stěžovatel byl opakovaně vyzván a poučen, k námitkám vůči zákonnosti rozhodování valné hromady se však nevyjádřil a tak neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Přes vše právě uvedené stěžovatel v odvolání ze dne 3. 7. 2014 opět zpochybnil toliko oprávnění vedlejšího účastníka podat žalobu (č. l. 257-259 soudního spisu). Teprve na ústním jednání před odvolacím soudem stěžovatel (po výzvě odvolacího soudu) v závěrečném návrhu uvedl, že rozhodnutím valné hromady nemohla být vedlejšímu účastníku způsobena žádná újma (č. l. 278 soudního spisu).
10. Z obsahu spisu okresního soudu je tedy zřejmé, že se stěžovatel žalobě vedlejšího účastníka bránil výlučně nedůvodnými námitkami a přes opakovanou výzvu soudu se odmítal vyjádřit k otázce, která byla pro věc rozhodná - platnosti napadených rozhodnutí valné hromady. Stěžovatel tak byl v řízení úspěšný pouze proto, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny: zda zjištěné vady rozhodnutí valné hromady mohly vedlejšího účastníka zkrátit na jeho právech.
11. Jak bylo výše uvedeno, obecný soud musí dát účastníkům řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k případnému uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje. Zároveň však Ústavní soud zdůraznil, že tento požadavek je důležitý zejména v situaci, kdy účastník s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. cit. nález sp. zn. II. ÚS 828/06). Obdobně i Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti považuje za určující otázku, zda jeden z účastníků soudního řízení byl překvapen skutečností, že soud založil své rozhodnutí na důvodu uplatněném z úřední povinnosti. Zásada kontradiktornosti totiž vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení, a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník (rozsudek ve věci Čepek proti České republice ze dne 5. září 2013, č. 9815/10, odst. 48).
12. S ohledem na výše popsaný průběh řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nemohl oprávněně spoléhat na to, že bude ve věci úspěšný, zaměřil-li se výhradně na zpochybnění oprávnění žalobce podat žalobu a k věci samé se přes výzvy soudu setrvale odmítal vyjádřit. Pokud mu odvolací soud i přesto vyhověl (výlučně z vlastní činnosti), nemohl být stěžovatel rozhodnutím o moderaci nákladů překvapen (překvapen mohl být nanejvýš tím, že ve věci uspěl).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu