ECLI:CZ:US:2016:1.US.93.16.1
sp. zn. I. ÚS 93/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Václava Khyna, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem Foerstrova 712, Frýdek-Místek, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 3 As 179/2015-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 1. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Výrokem I. usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2015 č. j. 78 Ad 1/2015-40 bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, výrokem II. byl stěžovateli pro řízení před soudem ustanoven zástupce z řad advokátů Mgr. Tomáš Gurecký a výrokem III. byla zmíněnému zástupci uložena povinnost doplnit správní žalobu.
Stěžovatel napadl kasační stížností výše uvedený výrok II., neboť s ustanovením jmenovaného advokáta nesouhlasil. K tomu uvedl, že ustanovený advokát ho nemůže zastupovat a dostatečně chránit jeho práva, neboť je ve zjevné nemilosti soudců senátu 78 Ad Krajského soudu v Ostravě. Současně s podáním kasační stížnosti požádal Nejvyšší správní soud o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, proti čemuž tento brojí předmětnou ústavní stížností. V ní uvedl, že Nejvyšší správní soud vůbec nerozhodl o jeho žádosti o ustanovení advokáta a současně si nevyžádal žádné doplnění kasační stížnosti ve věci zdravotního stavu stěžovatele. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jakéhokoliv projednání soudem a vyjádření stěžovatele k předmětu a důvodům podané kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud vzal v úvahu výhradně přípis ustanoveného zástupce ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 78 Ad 1/2015 a vůbec se nezabýval otázkou podjatosti krajského soudu, kterou měl blíže rozvést soudem nově ustanovený advokát. Vznesená námitka podjatosti je podle stěžovatele opodstatněna skutečnostmi obsaženými ve spise Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 50/2012, což ve svém návrhu blíže rozvedl.
Stěžovatel je toho názoru, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souvislosti s projednáváním předmětné ústavní stížnosti je nutné konstatovat, že její podstata spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť obecné soudy vyšly jednak z příslušné zákonné úpravy a jednak z dostupné judikatury.
Při projednávání předmětné ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud ze stížnostního petitu stěžovatele, který brojil proti té části rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, proti ustanovení advokáta Mgr. Tomáše Gureckého, co by jeho právního zástupce v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě.
K uvedenému je třeba konstatovat, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepředložil žádné relevantní důvody, pro které by jej Mgr. Tomáš Gurecký nemohl v řízení před krajským soudem zastupovat. V podstatě jediným jeho argumentem bylo tvrzení, podle něhož je jmenovaný advokát v nemilosti soudců senátu 78 Ad Krajského soudu v Ostravě. Takováto povšechná a nijak konkretizovaná argumentace je však zcela bezpředmětná. Skutečnost, že byl jmenovaný advokát neúspěšný v jiné věci rozhodované senátem 78 Ad, nemůže bez dalšího znamenat vyloučení soudního senátu z projednávání věcí, v nichž jsou účastníci řízení zastoupeni tímto advokátem. Dovedeno k závěrům ad absurdum by uvedený postup vedl ke kolapsu advokacie jako celku.
Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že pokud se domáhal v řízení před Nejvyšším správním soudem ustanovení advokáta, mělo být o tomto návrhu rozhodnuto. Byť pouze formálně. Ústavní soud však nepovažuje uvedené pochybení Nejvyššího správního soudu za natolik zásadní, aby jím mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Zvláště pak za situace, kdy byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti advokátem zastoupen a námitky k jeho osobě se vztahovaly k řízení před krajským soudem, nikoli před Nejvyšším správním soudem. Z návrhu stěžovatele není patrný jediný důvod, pro který by Mgr. Tomáš Gurecký nemohl stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem zastupovat. V takovém případě je zcela nedůvodné, aby byl stěžovateli ustanoven jiný právní zástupce.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že tento uvedl procesní postup, jenž měl stěžovatel zvolit v případě, že nechtěl být v řízení o kasační stížnosti zastoupen Mgr. Tomášem Gureckým. Pokud stěžovatel naznal, že došlo k narušení důvěry mezi ním a ustanoveným advokátem, je především na něm, aby zvolil tomu odpovídající procesní postup. Odpovědnost za posuzování kvality vztahu mezi advokátem a klientem nelze přenášet na obecné soudy. Důvodem je především ta skutečnost, že se jedná o vztah velmi osobitý, a proto je jeho hodnocení především na jeho účastnících.
Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, že se nezabýval hlouběji otázkou podjatosti soudců zasedajících v senátu 78 Ad Krajského soudu v Ostravě, je třeba uvést, že tento v závěru odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že se jí bude zabývat v samostatném řízení.
Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, lze konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Stejně tak by došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. pokud by se jednalo o případ, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další). To se však v předmětném případě nestalo.
Z výše vyložených důvodů nemá Ústavní soud za to, že by v řízení před Nejvyšším správním soudem byla jeho základní práva a svobody jakkoli dotčeny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu