ECLI:CZ:US:2016:2.US.1181.16.1
sp. zn. II. ÚS 1181/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Generali Pojišťovna, a. s., se sídlem Bělehradská 132, Praha 2, zastoupené Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem ve Stříbře, Kostelní 840, Stříbro, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 70 Co 434/2015-113 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 Listiny. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku I. v části, ve které byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2015 č. j. 42 C 67/2014-81 potvrzen ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve výroku pod bodem II. kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4. 2015 č. j. 42 C 67/2014-81 tak, že zamítl žalobu vedlejší účastnice Jany Kalné, o zaplacení částky 44 715,82 Kč s příslušenstvím a ohledně nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2016 č. j. 70 Co 434/2015-113 o odvolání podaném stěžovatelkou a vedlejší účastnicí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2015 č. j. 42 C 67/2014-81 tak, že toto rozhodnutí potvrdil a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím Městského soudu bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces a porušena zásada rovnosti, neboť jím byl jednak potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, podle nějž nemá právo na náhradu nákladů řízení v prvním stupni, v němž byla plně úspěšná, a jednak rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení také tak, že nemá na jejich náhradu právo. Stěžovatelka tvrdí, že postup obou soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, kdy jí jako právně nezastoupené mělo být přiznáno právo na paušálně vyčíslenou náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč za tři úkony v řízení v prvním stupni, a stejně tak i náhrada hotových výdajů v řízení odvolacím.
4. Městský soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že dle něj Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl správně, neboť stěžovatelce žádné náklady ve smyslu výdajů na vnitrostátní poštovné, hovorné či přepravu apod. nevznikly, proto jí ani nelze přiznat jejich paušální náhradu ve smyslu nálezu Pl. ÚS 39/13. Stejně tak tomu bylo i v odvolacím řízení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Jeho pravomoc je omezena na přezkum dodržení ústavních principů v řízení před obecnými soudy a při jejich rozhodování. Ústavní soud nemůže vystupovat jako další soudní instance a nelze tak v řízení před ním vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Proto mu ani nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl případně jiný názor.
6. Stížnost směřuje proti části rozhodnutí, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje obzvláště zdrženlivě. To je zřejmé i z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod, byť se může i citelně dotknout některého z účastníků řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 či sp. zn. IV. ÚS 131/08). Ústavní soud tak zasahuje až v případě extrémního excesu soudu při rozhodování o nákladech řízení spočívajícím především ve výkladu a aplikaci ustanovení právních předpisů vykazujícím prvky libovůle (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09, sp. zn. I. ÚS 1853/15). V případě podané ústavní stížnosti nelze spatřovat takové podstatné pochybení soudu.
7. Ústavní soud předně podotýká, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností jednotlivého případu. Jak Obvodní soud pro Prahu 2, tak i Městský soud v Praze dospěly k závěru, že stěžovatelce nelze přiznat právo na náhradu nákladů paušální sazbou, neboť jí žádné náklady v souvislosti s řízením před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím nevznikly a toto ani výslovně netvrdila. Městský soud se k vytýkanému rozporu se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 vyjádřil tak, že stěžovatelka v řízení komunikovala toliko emailem či datovou schránkou, což samo o sobě vznik hotových výdajů nezpůsobuje.
8. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014, v němž Ústavní soud s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny formuluje ústavně konformní výklad ustanovení §137 o. s. ř. Podle něj je ústavně konformní "takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle §137 odst. 1 občanského soudního řádu, i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není". V citovaném nálezu je však také zdůrazněno, že tento postup je podmíněn posouzením celkového kontextu daného případu, především toho, zda nepřiznání paušální náhrady hotových výdajů právně nezastoupenému účastníku (a tím odlišné zacházení předpokládané v textu advokátního tarifu) jej protiústavně neznevýhodňuje v kontextu celého sporu (bod 46 citovaného nálezu). Stěžovatelka dále cituje ustanovení §151 odst. 3 o. s. ř., dle nějž "Účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle §137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku." Z důvodové zprávy k zákonu č. 139/2015 Sb., jímž bylo uvedené ustanovení do o. s. ř. zavedeno a obecně i ze smyslu a účelu institutu náhrady nákladů řízení plyne, že přiznáním náhrady hotových výdajů mají být nahrazeny skutečně vynaložené náklady. Ústavnímu soudu nepřísluší v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat, zda soudy správně posoudily vznik nákladů řízení, ani zda bylo toto stěžovatelkou řádně tvrzeno. To je úkolem instančního přezkumu, k němuž v rámci odvolacího řízení také došlo, jakkoli v neprospěch stěžovatelky.
9. Dále je třeba podotknout, že předpokladem ochrany před Ústavním soudem je, aby bylo v projednávané věci dáno (resp. alespoň tvrzeno) způsobení podstatné újmy. To vzhledem k nízké peněžní částce, o niž dle ústavní stížnosti stěžovatelce jde, splněno není.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu